20 C 278/2021-46 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum], sjednané mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], s jistinou [částka]. Dle smlouvy měla žalovaná uhradit celkem 53 týdenních splátek po [částka], tj. [částka], dle žalobkyně však uhradila (do postoupení pohledávky) toliko [částka], proto se domáhala [částka] na jistině, [částka] na souhrnném poplatku, [částka] na kapitalizovaném úroku z prodlení od [datum] do [datum] a dále od [datum] do zaplacení (v zákonné tehdy proměnlivé sazbě). Povinnost zkoumání úvěruschopnosti dlužníka s ohledem na dobu sjednání závazku věřitelka neměla. 2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soud po žalované nicméně pátral, od Úřadu práce zjistil, že žalovaná čerpá dávky státní sociální podpory (rodičovský příspěvek [částka] a příspěvek na mobilitu [částka]) na adrese jiné (jak v záhlaví shora) a obeslal ji i na tuto adresu (zde bylo doručeno rovněž fikcí, alespoň zde ale doručující orgán nalezl označenou domovní schránku, kam mohl poté písemnost vhodit). Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa trvalého bydliště dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v projednávané věci nedošlo). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv se žalovaná sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou až nezdravě často relativně neplatnými či jinak závislými na pasivitě dlužníků), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). 3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Již oznámením původní věřitelky o postoupení pohledávky na č. l. 25 žalobkyně prokázala, že na ni předmětná pohledávka přešla. Zákaznickou kartu žalobkyně nepředložila, soudu tak není známo, zda je adresa [ulice a číslo] v [obec] na této kartě uvedena (adresa trvalého bydliště a faktického bydliště se u zákazníků této věřitelky pravidelně odlišuje) či byla zjištěna jiným způsobem, na samotné smlouvě uvedena není. Smlouva o půjčce č. l. 27 pak obsahuje ujednání o poskytnutí [částka] (s podpisem smlouvy), její navýšení o souhrnný poplatek [částka] bez uvedení úrokové sazby. Smluvní podmínky druhé strany obsahují ujednání o započtení plateb nejprve na souhrnný poplatek a až poté na jistinu, což však sama žalobkyně neuplatňuje (pokud se výslovně domáhá [částka] na jistině a [částka] na poplatku). Skutečná úroková sazba dle kalkulace soudu představuje cca 113 % ročně. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 28) vypracování i zaslání (č. l. 30) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. na jinou adresu žalované (trvalé bydliště, které platilo do roku 2016). Dle zprávy Úřadu práce byla žalovaná od ledna 2014 do prosince 2016 v evidenci uchazečů o zaměstnání. Dle přehledu řízení žalované u zdejšího soudu (č. l. 34) žalovaná čelila nebo čelí od roku 2010 patnácti exekučním řízením (souhrn vymáhaných jistin převyšuje 700 tis. Kč). Dle databáze [obec] národní banky [příjmení] činila v listopadu 2007 sazba UK2 (spotřebitelské úvěry pro domácnosti) 13 % ročně. Při aplikaci trojnásobku takové sazby na jistinu [částka] by nejvyšší přípustné navýšení za danou (roční) dobu splácení by tedy činilo [částka]. 4. Zde soud prvního stupně z opatrnosti předesílá (neboť se již setkal s argumentací„ průměrné roční úrokové míry“ aj.), že roční úrokovou sazbu nelze dle názoru soudu prvního stupně stanovovat mechanicky z poměru jistiny a jejího navýšení. Podle § 1803 o. z. platí, že má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období. Podle § 1805 odst. 1 o. z. platí, že není-li doba placení úroků ujednána, platí se úroky s jistinou, a je-li jistina splatná později než za rok, platí se úroky ročně pozadu. Toto ustanovení nemá dopad pouze na případné chybějící ujednání stran (které zde nechybí, ale sama žalobkyně jej neaplikuje), ale rovněž kodifikuje normu způsobu vyjadřování úročení, kterou je žádoucí respektovat zejména ze strany soudů. Takto by sazba skutečně činila cca 70 %, neměla by však charakter průběžného úročení jistiny a neodpovídala by ani způsobu počítání roční průměrné sazby nákladů (RPSN, kterou sama smlouva připouští v hodnotě 206,8 %). Dle názoru soudu prvního stupně nelze ani nahrazení úročení„ poplatkem“ a modifikací zápočtu došlých plateb obcházet standardní způsob vyjadřování úrokové sazby, kdy je sazbou průběžně úročena pouze ta část jistiny, která dosud není postupným splácením umořena. Což není dotčeno ani respektováním dřívější povinnosti věřitele vyjadřovat toliko celkem splatnou částku úvěru (dle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění platném a účinném ke dni sjednání předmětného závazku). Ustálená rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (je-li pojednáváno obecně) se však nepochybně týká standardního způsobu vyjadřování roční úrokové sazby („ p. a.“) a aritmeticky nesprávným (promiscue) vyjadřováním úrokové sazby by nebylo možno judikaturu vykládat jednotně a smysluplně, neboť odlišným vyjadřováním úročení lze dospět k násobným rozdílům výsledné hodnoty a takové rozhodování je nepochybně projevem svévole (srovnej např. odst. 7 usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 2884/2019 či 20 Cdo 1857/2019, týkajících se typického úvěru spol. [právnická osoba], u nichž se právě taková nejednotnost v rozhodování projevuje). Soud proto pro účel posouzení souladu s dobrými mravy roční úrokovou sazbu počítá s ohledem na postupné umořování jistiny, v tomto konkrétním případě tzv. anuitní (neměnnou) splátkou, což je v souladu s žalobním návrhem. Ujednání obchodních podmínek smlouvy (čl. 5), upravující započtení plateb nejprve na souhrnný poplatek a až poté na jistinu, pak soud v tomto kontextu (excesivního úročení) považuje rovněž za ujednání v rozporu s dobrými mravy, neboť vyjádření navýšení jistiny pevnou částkou je třeba poměřovat právě se standardním způsobem vyjadřování roční úrokové sazby a toto ujednání pak ve své podstatě znamená, že dlužník má do značné míry hradit i takový úrok, který dosud nenastal. Pokud by sjednaný„ souhrnný poplatek“ nepřevyšoval částku, odpovídající nejvyšší přípustné roční úrokové míře, bylo by takové ujednání platné (resp. z hlediska dobrých mravů indiferentní), neboť by nepřispívalo k překračování nejvyšší ještě přípustné míry úročení jistiny. 5. Po právní s