20 C 175/2023-50 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěru ze dne [datum] [číslo] s původní jistinou 30 000 Kč (přičemž 2 500 Kč je však vypláceno zprostředkovateli úvěru), z něhož se domáhá zaplacení jistiny 22 895 Kč, 4 600 Kč na jistině neuhrazených splátek, 1 446 Kč na kapitalizovaném obchodním úroku z neuhrazených splátek a dále v sazbě 21,55 % ročně z částky 26 049 Kč od [datum] do zaplacení, 300 Kč za 3 odeslané upomínky, 1 996 Kč na smluvní pokutě za 4 neuhrazené splátky a 962 Kč na smluvní pokutě ze zůstatku zesplatněného úvěru, dále úroku z prodlení z částky 26 049 Kč od [datum] do zaplacení v sazbě 15 % ročně. 2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil a ani soudu se nepodařilo zjistit jinou adresu, bylo doručeno na jeho trvalé bydliště náhradním způsobem (obálka byla poté vhozena do domovní schránky). 3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žalovaný uvedl ve smlouvě i v přiložených formulářích své osobní poměry s tím, že má pouze závazek vůči zdravotní pojišťovně (6 172 Kč) a splácí 1 543 Kč měsíčně, je svobodný, bezdětný a měsíčně vydělává 20 000 Kč, domácnost jako celek 41 000 Kč, avšak současně je uváděno, že v domácnosti jiná osoba nebydlí nebo jiné příjmy domácnost nemá (č. l. 18), zatímco za nájemní bydlení dává 8 500 Kč. Uvedl i konkrétního zaměstnavatele ([IČO]). Byly doloženy dvě výplatní pásky za září (12 204 Kč za 12 odpracovaných dnů) a říjen 2021 (20 245 Kč za 17 odpracovaných dnů), výpis z účtu s jednou z výplat (č. l. 25 p. v.). Na obou páskách je vyznačena srážka ze mzdy – 1 510 Kč, resp. 3 992 Kč. Bylo doloženo vyplacení částek 27 500 Kč a 2 500 Kč (č. l. 29 a 30) na účty žalovaného č. [bankovní účet] a zprostředkovatelky úvěru [jméno] [příjmení] [bankovní účet]. Výpisem úvěru č. l. 31 („ bonita smlouvy“) bylo doloženo, že žalovaný na závazek uhradil celkem 5 900 Kč. 4. Měly být ověřeny databáze [příjmení], insolvenční rejstřík, REPI, a byly doloženy výpis (č. l. 27 až 28), nahlížení do NRKI (CNCB) soud nezaznamenal. Soud si aktuální výpis NRKI (CNCB) vyžádal sám (č. l. 41), vyplynulo z něj, že teprve [datum] žalovaný čerpal úvěr od [právnická osoba], s jistinou 42 000 Kč a měsíční splátkou 4 918 Kč, pravděpodobně na jednorázové doplacení předchozího úvěru od téhož věřitele ze dne [datum] s jistinou 40 000 Kč a měsíční splátkou 4 210 Kč, kde byl žalovaný od srpna 2020 každý jednotlivý měsíc v prodlení se zaplacením jedné či dokonce dvou splátek. Ostatně i takto doplacený úvěr byl pravděpodobně sám o sobě způsobem, jak doplatit úvěr od téhož věřitele ze dne [datum] s jistinou 36 000 Kč a měsíční splátkou 4 058 Kč, když právě v té době byl žalovaný v prodlení se splácením a přesto se nevyhnul dalším prodlením v období od srpna 2020 do prosince 2020. Výpis z BRKI (CBCB) již proto soud pro nadbytečnost neopatřoval. 5. Smlouvou o úvěru č. l. 15 ze dne [datum] žalobkyně prokázala, že se zavázala poskytnout žalovanému 27 500 Kč, zprostředkovateli úvěru 2 500 Kč, přičemž žalovaný se zavázal splácet ve 25 měsíčních splátkách po 1 500 Kč celkem 37 500 Kč. Ve smlouvě se žalovaný dále zavázal hradit účelně vynaložené náklady, smluvní pokuty 499 Kč za každou splátku v prodlení a 0,1 % denně z dlužné jistiny předčasně zesplatněného úvěru. Žalobkyně doložila upomínku ze dne [datum] a [datum], dopisem ze dne [datum] žalobkyně doložila odstoupení od smlouvy, které je současně předžalobní výzvou od právního zástupce ve smyslu § 142a o. s. ř. a dle podacího lístku bylo skutečně odesláno do dispoziční sféry žalovaného. Dle registru obyvatel č. l. 40 žalovaný od roku 2017 své trvalé bydliště nezměnil. 6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 5 900 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, resp. z předloženého důkazu – interního výpisu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru. 8. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstat