20 C 194/2023-63 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění jak ve výrocích I. a II. shora ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], sjednané mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], pro jistinu 20 000 Kč, která měla být vrácena do [datum] coby„ bezúročná“ s poplatkem 7 600 Kč. 2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soud vycházel z jejího sdělení č. l. 9 (odpor) a ve sp. zn. EPR [číslo] 2023, kde uvedla výše uvedenou adresu pro doručování. I na té však bylo doručeno toliko náhradním způsobem. Žalovaná nárok v plné výši uznala, žádala placení ve splátkách, neboť je v obtížené finanční situaci. 3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze v dalším řízení procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení nedošlo). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Žalovanou však zřejmě více zajímá čerpání dalších a dalších úvěrů, ačkoliv již oddlužením úspěšně prošla a její následné jednání se tak vzpírá racionálnímu vysvětlení. 4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele ze dne [datum] (na č. l. 28), žalobkyně však dokládala i další důkazy (smlouvy o postoupení, seznam pohledávek). 5. Byl předložen informační leták č. l. 24, operující jen obtížně pochopitelnými údaji o RPSN 730,15 %, resp. 4 933,41 % RPSN bez slevy na poplatku v případě, že neobdrží slevový kód a úvěr řádně a včas neuhradí. Smlouvou č. l. 19 žalobkyně prokázala, že se původní věřitelka snažila sjednat zápůjčku. Teprve v odstavci 11 jsou uvedeny parametry zápůjčky, je sjednán poplatek 7 600 Kč, resp. 3 800 Kč v případě, že obdrží slevový kód a úvěr řádně a včas uhradí. Splatnost je pouhých 30 dnů. Dokladem č. l. 26 žalobkyně prokázala, že žalovaná zaslala ze svého účtu č. [bankovní účet] dne [datum] korunovou platbu, zřejmě v souvislosti se sjednáváním dřívějšího úvěru. Potvrzením č. l. 27 žalobkyně prokázala, že dne [datum] věřitelka poskytla žalované na účet [bankovní účet] jistinu 20 000 Kč. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 28 p. v.) vypracování i zaslání (č. l. 29) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované (na adresu [ulice a číslo] v [obec]). 6. Soud z úřední povinnosti přezkoumal splnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalované splácet úvěr před jeho poskytnutím (jakkoliv je bez dalšího zřejmé, že žalovaná nemůže být zdrojem výdělku v rozsahu 730 % ročně, natož 4 933 % ročně), v tomto smyslu žalobkyni poučil (č. l. 30), žalobkyně se nijak nevyjádřila. Již z toho důvodu bylo zjevné, že nárok ze závazku zápůjčky nemůže obstát. Mezitím dále soud dotazem na stav Centrální evidence exekucí zjistil, že žalovaná je k [datum] bez nařízené exekuce (č. l. 32). 7. Dle databáze NRKI (CNCB) na č. l. 35 žalovaná před [datum] čerpala následující úvěry: -) [datum] od [právnická osoba], s jistinou 35 000 Kč a měsíční splátkou 4 648 Kč, který byl uzavřen (není zřejmé, zda jednorázovým doplacením či jinak) až v listopadu 2021; -) [datum] od [právnická osoba], s jistinou 32 000 Kč a měsíční splátkou 4 249 Kč, který byl uzavřen (není zřejmé, zda jednorázovým doplacením či jinak) až v listopadu 2021; -) [datum] od [právnická osoba], s jistinou 70 000 Kč a měsíční splátkou 8 090 Kč, který byl uzavřen (není zřejmé, zda jednorázovým doplacením či jinak) až v lednu 2023; -) [datum] od [právnická osoba], s jistinou 10 000 Kč a měsíční splátkou 1 328 Kč, který byl uzavřen (není zřejmé, zda jednorázovým doplacením či jinak) až v dubnu 2023; Soud nezmiňuje úvěry po [datum], ani úvěry, které předcházely oddlužení žalované (ostatně vůči společnosti [právnická osoba], již soud podal na č. l. 54 trestní oznámení), které zde rovněž figurují a působí neméně znepokojivě - pravděpodobně však byly součástí oddlužení, kde bylo uplatněno 20 pohledávek žalované (č. l. 48), z toho 19 je z úvěrů. 8. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. že nebylo dosud uhrazeno ničeho) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradila více) v řízení tížilo žalovanou a ta závazek uznala v plné výši. 9. Pokud se týká uznání závazku, soud rozsudkem pro uznání nerozhodl. Podle § 153a odst. 2 o. s. ř. platí, že rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Podle § 99 odst. 2 věta první o. s. ř. platí, že soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. Soud konstatuje, že pro posouzení souladu nároku žalobkyně s právními předpisy bylo nutno vést dokazování. Následně soud shledal, že nárok je uplatněn v rozporu s kogentními právními předpisy a to hned několika způsoby (§ 86 zákona č. 257/2016 Sb., jak dále, současně je požadované navýšení jistiny v hrubém rozporu s dobrými mravy, dosahuje intenzity lichvy přinejmenším ve smyslu § 1796 o. z.) a proto rozsudkem pro uznání rozhodnout nesměl. 10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivý