20 C 262/2023-66 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum] [číslo] sjednané s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], pro jistinu 8 000 Kč, navýšenou sjednanými poplatky na 14 868 Kč, splatných 14 měsíčními splátkami po 1 062 Kč. Žalovaná celkem uhradila jen část (7 600 Kč dle č. l. 26 a 55) a žalobkyně se tak domáhala 4 082,51 Kč na jistině, 203,04 Kč na úroku, 1 915,51 Kč na úhradě za úvěr, 363,28 Kč na poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu, 703,66 Kč na umožnění splátek v hotovosti v místě bydliště, 5 500 Kč na smluvní pokutě, 818,63 Kč na úroku do [datum], 482,28 Kč na úroku z prodlení do [datum] a dále úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky 4 285,55 Kč do zaplacení a obchodního úroku 15 % ročně z jistiny do zaplacení. K povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen„ ZSÚ“) se již tradičně nevyjádřila, proto soud žalobkyni vyzval (č. l. 36) k doplnění. 2. Podáním ze dne [datum] (č. l. 54) doplnila, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že od ní získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovanou předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, úvěr poskytl. K tomu předložila zákaznickou kartu č. l. 57. Dovodila, že je lhostejné, který právní zástupce účastníka zastupuje a má vždy nárok na náhradu nákladů řízení. Na poučení, že soud považuje právního zástupce za 100 % vlastníka žalobkyně, uvedla, že nebyl statutárním zástupcem. Dále vzala žalobu částečně zpět v rozsahu I. výroku shora. 3. Současně připomenula soudu, že uvedením nepravdivých údajů by se spotřebitel mohl dopustit trestného činu. Soud na tomto místě nemůže nepřipomenout, že to obdobně platí pro věřitele i jeho právního zástupce, pokud se týká trestného činu lichvy, případně pro původního věřitele, pokud se týká správního deliktu dle § 122 zákona č. 257/2016 Sb. či § 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku, pokud se týká systematického nedodržování schváleného postupu zkoumání úvěruschopnosti. Soud zde však není od toho, aby se„ zalekl“ případných důsledků jednání stran pro strany samotné, ale aby posoudil skutečnosti, prokazované účastníky řízení, případně skutečnosti, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti. Z databáze rozhodnutí [obec] národní banky ([webová adresa] [datum]) vyplývá, že to jsou velmi často v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení, nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá rozhodnutí soudů. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější„ obchodní“ závazky), nikoliv benefitem pro procesně aktivní spotřebitele. 4. Soud k projednání věci musel nařídit jednání, žalobkyně s jiným postupem nesouhlasila již v návrhu. Žalované soud doručil do vlastních rukou, k věci se nevyjádřila a ač byla toho času ve zdejší [anonymizována tři slova] ani o [anonymizováno] (čemuž by soud s ohledem na blízkost [anonymizována dvě slova] zdejšímu soudu neměl důvod nevyhovět, neboť by nebylo třeba [anonymizována dvě slova]). Soud věc projednal v její nepřítomnosti. 5. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. 6. Soud v důsledku zpětvzetí části žaloby, včetně výslovné žádosti o zastavení řízení, I. výrokem tohoto usnesení vyhověl a řízení v požadovaném rozsahu zastavil. Žalovaná se o právo uplatnění důvodu vážného nesouhlasu s takovým postupem připravila neúčastí při jednání. 7. Co do zbytku předmětu řízení platí následující. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele na č. l. 27, byly ovšem předloženy i další důkazy. Dle zákaznické karty č. l. 57 byla žalovaná na mateřské dovolené s jedním dítětem a příjmem 10 800 Kč měsíčně a výdaji 6 320 Kč na dopravu, jídlo a osobní a 1 500 Kč na bydlení„ u rodinného příslušníka“, neměla účet a neměla jiný úvěr. Dle úvěrové smlouvy č. l. 21 si nicméně původní věřitel nechal za poskytnutí jistiny 8 000 Kč přislíbit poplatek 3 920 Kč a 738Kč za činnosti, které zřejmě mají zahrnovat i povinnost ve smyslu § 86 ZSÚ. S ohledem na navýšení úvěru proto soud považoval za nezbytné minimum lustrování v databázi [příjmení] (Centrální evidence exekucí) a NRKI, které si v aktuální podobě vyžádal. [příjmení] [příjmení] na č. l. 52 žalovaná má tři exekuce, ale až z let 2021 a 2022, tehdejší stav tedy soud nezná (byť v předchozí době vůči žalované nařizoval několik výkonů rozhodnutí). Z výpisu NRKI (CNCB) na č. l. 39 ovšem vyplývá, že kromě několika pozdějších závazků (k nimž se v tomto ohledu nepřihlíží) měla žalovaná úvěr od [právnická osoba], ze dne [datum], s nímž byla v lednu 2021 (dále historie nesahá) v prodlení 466 dní s částkou 18 844 Kč. Předmětnou pohledávku v NRKI soud nedohledal, původní věřitel zřejmě do tohoto registru nejen nenahlíží, ale ani nepřispívá. Dle sdělení Magistrátu města Teplice č. l. 35 má žalovaná vykonávat trest odnětí svobody po jeho přerušení do září 2023 z důvodu gravidity. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 28) vypracování i zaslání (č. l. 30) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované (na adresu dle smlouvy). K osobě žalované soud zjistil, že od prosince 2019 má adresu trvalého bydliště jak v záhlaví shora. Dalších důkazů již nebylo třeba. 8. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 7 600 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradila více) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu. 9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z ú