27 C 214/2023-47 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 17. 2. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 11 044 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalovanému v důsledku porušování povinností vyplývajících mu ze Smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky řízení dne 27. 4. 2021, když žalobkyně žalovanému úvěr poskytla, ale žalovaný jej řádně nesplatil, když zaplatil žalobkyni pouze 3 500 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se řádně předvolaní účastníci řízení nedostavili. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.4. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu.Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 27. 4. 2021 uzavřena Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Žalovaný při podpisu smlouvy převzal v hotovosti částku 8 000 Kč a zavázal se kromě vrácení této částky zaplatit úrok ve výši 1 584 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 2 400 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 560 Kč, to vše v týdenních splátkách po 242,40 Kč počínaje dnem 4. 5. 2021. Žalovaný spotřebitelský úvěr řádně nesplácel, z celkové částky 14 544 Kč, vyplývající ze smlouvy, zaplatil žalobkyni pouze 3 500 Kč (1 300 Kč + 1 050 Kč + 1 050 Kč + 100 Kč). Dne 19. 9. 2022 odeslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku, v níž jej vyzval k zaplacení částky 11 044 Kč.5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanského zákoníku), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do , datum, , poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do , datum, , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Při hodnocení aktivity žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru účinném do 30. 11. 2016 (dále jen „starý zákon o spotřebitelském úvěru“), stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud.11. Byť shora rozebrané rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází z ustanovení § 9 starého zákona o spotřebitelském úvěru, který byl nahrazen zákonem č. 257/2016 Sb., tj. zákonem o spotřebitelském úvěru, kterým se řídí tento právní vztah, je třeba závěry vyjádřené Nejvyšším soudem aplikovat i na vztahy řídící se novou právní úpravou, která sleduje stejný účel.12. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba – i s ohledem na shora uvedené – dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). Porušení povinnosti poskytovatele (věřitele) spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak má za následek absolutní neplatnost takové smlouvy o spotřebitelském úvěru, byť by se z jazykového výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění uvedenému shora, dalo usuzovat nad neplatností toliko relativní.13. V projednávaném případě žalobkyně v žalobě tvrdila, že posuzovala úvěruschopnost žalovaného splácet, a uvedla zdroje, ze kterých pro posouzení údajně čerpala. Žalobkyně nikterak neuvedla, jaké výstupy měla z těchto informačních zdrojů získat, nepředložila ani neoznačila k tomu žádné důkazy, vyjma tzv. evidenční karty klienta, ze které lze toliko vyvodit, že žalovaný podepsal prohlášení, ve kterém stvrzuje správnost, pravdivost a úplnost všech tam uvedených údajů. Přitom v této evidenční kartě se uvádí, že disponibilní měsíční zůstatek (rozdíl příjmů a výdajů) žalovaného činí 14 644 Kč, tedy je výrazně vyšší, než kolik představovala částka získaná z úvěru (8 000 Kč). Žalovaný měl dosahovat čistého měsíčního příjmu ve výši 23 876 Kč a jeho celkové náklady na bydlení měly činit pouhých 4 872 Kč měsíčně, přestože není vlastníkem nemovitosti a byl nájemníkem! Kromě výdajů ve výši životního minima by neměl mít žádné další pravidelné výdaje např. na telefon, internet, pojištění apod., přestože je majitelem automobilu. Z těchto zjištění vyplývají důvodné pochybnosti o pravdivosti a dostatečnosti takto poskytnutých informací. Pokud by žalovaný skutečně disponoval takovými „volnými“ prostředky, je nepravděpodobné, že by se jednak zavazoval ke splácení úvěru ve výši, která téměř nepřevyšuje jeho disponibilní prostředky, a jednak by měl v úmyslu úvěr splácel v 60 týdenních splátkách po 242,40 Kč.14. Soud byl při jednání připraven poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že dosud provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně dostatečným způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru. Žalobkyně, jež se k jednání nedostavila, znemožnila soudu, aby jí při jednání poskytl naznačené poučení podle § 118a o. s. ř.15. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavky § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je předmětná smlouva o úvěru neplatná, a na jejím základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení.16. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však podle názoru soudu umožňuje věc po právní posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu 8 000 Kč a žalovaný žalobkyni uhradil nazpět částku ve výši 3 500 Kč. Žalovanému zbývá z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit žalobkyni uhradit 4 500 Kč, a v této výši je tak žaloba žalobkyně důvodná co do jistiny, tak i do příslušenství spočívajícím v zákonném úroku z prodlení stanoven