20 C 167/2024-67 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. , tel. číslo, ze dne , datum, , sjednané mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , s jistinou , částka, a splatností pouhých 30 dnů. Formulářový návrh pomíjí následnou smlouvu, kterou sama žalobkyně předkládá. K zesplatnění mělo dojít dnem , datum, a žalobkyně se domáhala , částka, s úrokem z prodlení od následujícího dne do zaplacení.2. Soud žalobkyni vyzval k doplnění důvodu sjednání následné smlouvy (byť soud samozřejmě příslušné amorální a protiprávní schéma postupného úvěrování zná z desítek předchozích řízení). Také ji vyzval, aby doplnila vágní tvrzení k povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“), neboť tvrdila, že došlo k nahlížení do CEE, ISIR, SOLUS, NRKI a BRKI, ale žádný důkaz neoznačila. Ostatně shodné odůvodnění používá právní zástupce pro nároky i dalších původních věřitelů, jejichž pohledávky hromadně nakupuje a uplatňuje. S ohledem na množství žalob, které již soud k těmto pohledávkám projednal, takovému tvrzení nelze bez důkazu důvěřovat, prakticky vždy se ukázalo jako lživé. Soud si výpisy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) v každém případě opatřil sám, byť pouze aktuální. Žalobkyně doplnila (č. l. 55), že do databází CEE, ISIR, SOLUS, NRKI a BRKI bylo pouze nahlíženo, výstup činěn nebyl. Ke smlouvě z , datum, uvedla, že se nejedná o další smlouvu, ale o pouhý dodatek (což je soudu zřejmé, byl to však věřitel, kdo dodatky záměrně uvozuje jako samostatnou smlouvu a předkládá soudu zpravidla jen tu nejmladší).3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soudu se však podařilo ji kontaktovat, sdělila telefonicky doručovací adresu jak shora a na takové adrese jí bylo doručeno náhradním způsobem a obálka byla poté vhozena do označené domovní schránky. Jejího vyjádření však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí.4. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované v každém dalším řízení adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud takovou adresu vůbec soud z vlastní iniciativy zjistí, zkusí obesílat (což při ceně přes , částka, za každou takovou písemnost nelze považovat za samozřejmé) a dojde na ní k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení nedošlo). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením (neboť ani doručovací adresa jak výše bohužel není v některých řízeních spolehlivým řešením) je však bezplatná datová schránka, do níž mají orgány veřejné moci povinnost doručovat a naopak zcela odpadá zájem na zjišťování bydliště adresáta (o které se případně zajímá až soudní exekutor v rámci vymáhání). Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne , datum, ). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně.5. Na druhou stranu lze konstatovat, že přístup, při kterém je rovnost účastníků v občanském soudním řízení v praxi vykládána tak, že je k nim přistupováno zcela shodně, včetně doručování a poskytování procesních poučení, zcela jistě rovněž není správný. Mezi právně zastoupeným účastníkem a spotřebitelem bez právnického vzdělání (a právnické praxe) jsou zcela zřejmé faktické rozdíly, které ostatně akcentují různá ustanovení procesních předpisů. Pokud je povinností advokáta provozovat datovou schránku, skrze kterou jsou mu doručovány soudní písemnosti, situace pro spotřebitele je mnohem méně přehledná. I přes nespornou zodpovědnost každého občana za svou adresu trvalého bydliště (případně raritně využívanou adresu doručovací, u které však následně paradoxně dochází k opomenutí její aktualizace při změně trvalého bydliště a následky jsou pro spotřebitele opět neblahé) je třeba zohlednit i tristní stav služeb , právnická osoba, ., při vyplňování údajů na doručenkách soudních písemností (tj. jiných veřejných listin). Pokud se soud spokojí s konstatováním údajů doručenek a nezohledňuje případné nápadnosti a vzájemné rozpory, vyplývající z úřední činnosti a dalších listin ve spise, pak ignoruje zjevné. Ryze formální doručování tak v mnoha případech nelze ve vztahu ke spotřebiteli považovat za dostatečné naplnění povinnosti soudu zajistit stejné možnosti uplatnění práv účastníkům řízení (§ 18 odst. 1 o. s. ř.). Účastník řízení ostatně sám nemá možnost případné vady při doručování soudních písemností reklamovat (k tomu je oprávněn pouze odesílatel - soud), pokud se o řízení vůbec včas dozví. Své případné tvrzení v tom smyslu, že na dané adrese žádný pokus o zastižení ani žádná výzva k převzetí zásilky vůbec realizována nebyla, prakticky ani soudu prokázat nemůže, aby vůbec soud měl důvod přistupovat k reklamaci. Prokazování nepravdivosti na doručence vyznačeného tvrzení doručujícího orgánu o neexistenci označené schránky vzhledem k časovému odstupu od samotného doručování prakticky nelze realizovat ani ohledáním doručovacího místa soudem. Reklamování takových písemností soudům nadto přináší neproporcionální administrativní náklady, způsobuje průtahy v řízení a pravděpodobně právě proto se jedná o problematiku prakticky „neviditelnou“ a nepostižitelnou. Koncepce trvalého bydliště je ostatně pro potřeby osob, odkázaných na nájemní bydlení, krajně nepraktická, časově a finančně nákladná sama o sobě. Skutečnost, že soud nemá bez dalšího přístup ani např. k informaci o uvěznění účastníka, je jen dalším projevem zanedbání této oblasti veřejné správy, byť pracuje s údaji v elektronické podobě.6. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávk