20 C 133/2025-55 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 28. 1. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne 12. 10. 2023. Ve smlouvě se uvádí „úvěrový limit 30 000 Kč“) a úrok 40 % měsíčně (!). Současně tvrdí, že došlo k několika čerpáním v celkové výši 25 000 Kč, přičemž žalovaný neuhradil ničeho a žalobkyně se tak domáhá jistiny, 10 000 Kč za první měsíc trvání úvěru a smluvní pokuty 5 275 Kč za období od do 13. 9. 2024, kdy odeslala předžalobní výzvu. Pro zjevný rozpor nároku s dobrými mravy soud platební rozkaz nevydal. Soud žalobkyni k vyjádření nevyzýval, neboť i když ta ve svém formulářovém návrhu uvádí, že povinnost zkoumat schopnost klienta splácet takový úvěr zkoumala nahlédnutím do databází ISIR, CEE, CRKI a BRKI a soud databázi „CRKI“ nezná, její vyjádření nikdy tuto otázku neobjasnilo. Soud tak dospěl k předpokladu, že tento nesmyslný údaj je dlouhodobě uváděn zcela záměrně, neboť žalobkyně nepracuje ani s jednou databází (své úvěry tam ani nezadává) a zřejmě se pouze alibisticky vyjadřuje neurčitě, aby vyhnula případné trestní odpovědnosti za lichvu. Soud vyzval žalobkyni i k vyjádření, zda tomuto úvěru nepředcházely jiné úvěry a zda nedocházelo k výběru plateb za odklady splatnosti, které v žalobě neuvedla (tento právní zástupce zastupuje více obdobných věřitelů a tyto poplatky v některých případech před soudy zatajuje). Ta se nevyjádřila, ačkoliv byla poučena, že v takovém případě nelze ani doklad o výplatách částek považovat za výši bezdůvodného obohacení žalovaného. Žalovaný se však k jednání dostavil a netvrdil skutečnosti, které by vedly soud k přetrvávání obav, že se podílí na lichevním schématu, pokud částku 25 000 Kč bude považovat za výši bezdůvodného obohacení žalovaného. Proto mohl soud rozhodnout bez dalšího.2. Soud věc rozhodl při jednání. Žalovaný se k němu dostavil. Nebyl si jist, který úvěr čerpal v době po svém oddlužení v letech 2018 až 2023, nicméně s čerpáním 25 000 Kč byl srozuměn a byl připraven je uhradit. Výslovně byl dotázán, zda má soud jeho vyjádření pojímat jako vzdání se práv na ochranu spotřebitele, a uvedl, že nikoliv.3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Kopie občanského a řidičského průkazu č. l. 17 a 18 zřejmě dokládá, že smlouva byla sjednávána prostředky elektronické komunikace na dálku. Ze strany žalovaného nepodepsanou smlouvou je prokázáno, že věřitel usiloval o poskytnutí úvěru s možností opakovaného čerpání účelově neurčené jistiny až do výše 30 000 Kč, který věřitel nazývá revolvingový, schválení dalšího čerpání však zjevně není nárokové. Úvěr je sjednán na „dobu neurčitou“. Je sjednán úrok 40 % měsíčně (což odpovídá 480 % ročně a RPSN 5 511,45 %!) a možnost odkladu splatnosti jistiny tím, že bude každý měsíc uhrazen tento excesivní úrok. Nadto je sjednána i smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky. Je doložen převod jistin 25 000 Kč na účet č. , č. účtu, devíti platbami ve dnech 12. 10. 2023 až 1. 11. 2023 (č. l. 19 až 23).4. Ke splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek žalobkyně žádný důkaz nepředložila. V tomto smyslu by byla poučena při jednání, k němu se však nedostavila a tím se o svá práva připravila. Žalobkyně doslala pouze dodatek č. l. 42 ze dne 26. 10. 2023 s navýšením „limitu“ na 50 000 Kč, který žalovaný naštěstí nevyužil.5. Dopisem ze dne 11. 2. 2024 věřitel zesplatnil úvěr, požadoval po spotřebiteli zaplacení 68 516 Kč do 3 dnů. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 25) vypracování i zaslání (č. l. 26) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. Požaduje v něm jednak zaplacení 76 095,50 Kč na nároku samotném a jednak 16 262 Kč na „nákladech právního zastoupení“, což aritmeticky odpovídá mimosmluvní odměně dle advokátního tarifu za tři úkony právní služby. Takovou výzvu nelze považovat za účelnou prevenci soudního řízení, kde se již žalobkyně samozřejmě neodvažuje požadovat úrok nad rámec 10 000 Kč za první měsíc. Toto jednání advokáta (účtování třetího úkonu) bylo již ze strany Česká advokátní komory postiženo sankcí 150 000 Kč.6. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala CEE, SOLUS, ISIR, NRKI (?) či BRKI (?) tedy nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by bylo výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Ani v tomto případě tomu nebylo jinak a žalobkyně jimi byla usvědčena z toho, že je ve skutečnosti vůbec nezískala, případně je adekvátně nevyhodnocovala. Předmětnému úvěru předchází několik úvěrů po splatnosti, dokonce ještě z doby před oddlužením žalovaného (ač by soud očekával, že tyto záznamy budou v důsledku úspěšného oddlužení již vymazány, zřejmě jsou však důsledkem odsouzení žalovaného v trestním řízení pro úvěrové podvody). Je nadbytečné úvěry jmenovitě uvádět, schopnost žalovaného splácet úvěr dle nich prakticky nemohla být menší, nechybí , právnická osoba, , , právnická osoba, ., Zaplo Financial, s. r. o., , právnická osoba, ., , právnická osoba, ., a bankovní závazky. Opět se prokazuje, že se jedná o polouzavřený „ekosystém“ predátorských úvěrů a tyto společnosti zjevně údaje o svých klientech navzájem sdílejí. Výpis CEE byl nadbytečný, ostatně žalovaný se oddlužil teprve k 7. 7. 2023, což je veřejně dostupný údaj v insolvenčním rejstříku, který žalobkyně údajně rovněž kontroluje („ISIR“).7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. že žalovaný nic neuhradil) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu (a procesní pasivity žalovaného, který se jednání zúčastnil a byl poučen, jakému lichevnímu schématu čelí – sériové úvěry, poplatky za odklad splatnosti), neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Soud je v tomto ohledu obezřetný, neboť obdobná praktika (sériové úvěry, poplatky za odklad splatnosti) se objevuje v obchodním modelu více poskytovatelů spotřebitelských úvěrů a v řízení před soudem mají tito tendenci domáhat se „jen jistiny“, případně „jen malé části úroku“, aniž by uvedli, zda a kolik již bylo uhrazeno za odklad splatnosti či kolik spotřebitel uhradil na navýšení předchozího (rovněž absolutně neplatného) úvěru bezprostředně před čerpáním další „nové“ jistiny. Zde nebylo možno tuto eventualitu ze skutkových tvrzení vyloučit, nicméně z výzvy č. l. 24 vyplývá, že požadovala částku 68 516 Kč, což odpovídá době trvání závazku, který se (při vyčerpání 25 000 Kč) každý měsíc navýší o 10 000 Kč (sic!). Sama žalobkyně byla výslovně v minulosti vícekrát vyzvána k vyjádření, kolik bylo uhrazeno, v minulosti se vyjadřovala vyhýbavě (k době od podání žaloby, nikoliv k době, na kterou se soud tázal). Jelikož však žalovaný ani při jednání žádné platby neuplatnil, soud rozhodl dle předpokladu, že žalovaný skutečně dosud ničeho nezaplatil.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu