20 C 280/2025-33 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 27. 8. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 12. 11. 2024 s jistinou 30 000 Kč, která měla být podnikatelským úvěrem. Za jistinu si nechala přislíbit 1 % denně, v daném případě 21 000 Kč za pouhých 70 dní. Žalobkyně uvádí, že zkoumá údaje o bankovních transakcích na účtu žalovaného skrze službu společnosti , právnická osoba, ., a pokud nesouhlasí, zašle ze svého účtu platbu 1 Kč žalobkyni. Soud vyzval žalobkyni k doplnění žaloby o tvrzení k podnikatelskému statusu úvěru, k povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, ke sdělení všech dosavadních plnění mezi účastníky z předchozích úvěrových smluv a i k vysvětlení obsahu předžalobní výzvy. V předchozích řízeních soud odpověď (přinejmenším včas) neobdržel. Zde žalobkyně doplnila, že na webové prezentaci nazivnost.cz je uvedeno, že úvěr je podnikatelský, více není třeba a soud nemá právo nahrazovat procesní pasivitu žalovaného (v tomto případě žalovaná vůbec pasivní nebyla, jde však o formulářová tvrzení). Navrhla vyžádat si sdělení banky o došlé jistině, nicméně sama k tomu důkaz předložila a soud neměl důvod dokazovat totéž i jinak. V samotných žalobních tvrzeních se uvádí pouze tolik, že „po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalovaného ve výši 2 735 Kč...“, z čehož soud dovozuje, kolik žalovaná na závazek uhradila.2. Žalovaná podala proti soudem vydanému platebnímu rozkazu včasný odpor. Nesouhlasila s žalovanou částkou, jinak si je vědoma povinnosti nějakou (nespecifikovanou) částku uhradit. Žádala nařídit jednání, podmínky a úroky ve smlouvě označila za nepřiměřené, odměnu advokáta rovněž. Nějakou částku uhradila, neuvedla jakou. S věřitelem komunikovala ohledně narovnání. Bylo po ní požadováno 87 000 000 Kč (zřejmě mínila o tři řády méně). Žádá soud o prověření platnosti smlouvy.3. Soud k projednání věci nařídil jednání, dokonce nařídil žalované dvě věci na tentýž den, v navazujícím čase dopoledne. Žalovaná se v den jednání omluvila zprávou, dle které se ze zdravotních důvodů nemůže dostavit a žádá odročení. Potvrzení od lékaře doloží později. Taková omluva je pozdní, současně se však omluvila i žalobkyně. Současně je však omluva nedůvodná, neboť je obsahově neurčitá a nedoložená. Soud nemá informaci ani o povaze zdravotní komplikace a musel by tak účastníkovi důvěřovat bez důkazu. V řízení je však třeba prokazovat nejen skutková tvrzení, ale i obdobné procesní žádosti. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků. Ostatně žalovaná neuvedla ve svém odporu žádné tvrzení, které by nebylo možno vypořádat již dle důkazů, které jsou součástí spisu, nebo si je soud mohl opatřit z úřední činnosti. Soud žalované tímto postupem neupřel dokonce ani práva spotřebitele (kterých se nedomáhala, současně se jich však ani výslovně nevzdala), jak vysvětleno dále.4. Soud v prvé řadě konstatuje, že nevydává rozsudek pro uznání, ani pro zmeškání, ani neschvaluje případný návrh smíru. Zkoumáním toho, zda věřitel řádně splnil povinnost dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“) se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18). Případné zjištění, že podnikatelských charakter závazku je pouhou cestou, jak se vyhnout omezením spotřebitelského úvěru, je zjevně dostatečnou překážkou toho, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, neboť závazkový vztah zde utrpěl a nadále trpí porušením kogentních ustanovení hmotného práva, a to nejen těch k ochraně spotřebitele. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i § 153a odst. 2 tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Za chybné senát 20C považuje i vydání platebního rozkazu. Vydání platebního rozkazu však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na předchozí řízení ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody neplatnosti., právnická osoba, absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem vždy nutně nevyplývá. V tomto případě však ano, neboť požaduje navýšení jistiny 30 000 Kč o 21 000 Kč za pouhých 70 dnů a jde tedy zjevně o jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. Absurdní navýšení úvěru není průvodním znakem ani spotřebitelského úvěru, ani podnikatelského úvěru. Takové úvěry se od sebe liší v jiných parametrech, oproti takto absurdnímu úrokovému navýšení (byť nazývanému poplatkem) však jde o nuance. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného (který často dle svého vyjádření chce neplatný závazek splácet, což je bohužel zcela obvyklé u neinformovaného právního laika, který již byl konfrontován s propracovanými lichevními schématy nebankovních úvěrových společností) či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. Zde se již žalovaná zřejmě začíná zorientovávat, ostatně čelí několika desítkám obdobných závazků a její příklad je názornou demonstrací současné epidemie nebankovních lichevních úvěrů.6. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. 11 Co 213/2021 ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že předmětem závazkového vztahu byl nárok lichevní (hrubě rozporný s dobrými mravy), neboť jde o nárok vzešlý z jednání , Jméno žalobkyně, ., která soud doslova zaplavuje nároky s lichevními parametry, a může tedy i v tomto případě být porušena i povinnost dle § 86 ZoSÚ. A to se také provedenými listinnými důkazy potvrdilo. Takto formulovaných žalobních tvrzení od shodného původního věřitele již soud několik projednal a nepochybně jich bude přibývat, neboť jde o velmi propracované lichevní schéma, způsobilé paralyzovat adekvátní soudní přezkum v nalézacím řízení.7. Současně totiž platí, že znalost soudu toho, že ani žaloba z „podnikatelského úvěru“ již není v současné éře doslova průmyslově realizované lichvy neproblematická, vychází z četných předchozích řízení, kde se s těmito schématy lichevní exploatace spotřebitelů již soud setkal. V tomto případě se jedná o kombinaci eliminace spotřebitelské ochrany (údajný podnikatelský závazek), excesivního příslušenství a sériového úvěrování. Spotřebitel se v předchozí analogické věci sp. zn. , spisová značka, k jednání překvapivě dostavil (což je v praxi soudu skutečně raritní situace) a dokonce předložil vlastní důkazy, které hloubku problematiky tohoto podnikání ještě lépe nasvítily. Uvedl, že nejprve obdržel tři úvěry ze stránek žalobkyně, poté mu čtvrtý úvěr poskytla opět žalobkyně, ovšem přes stránky nazivnost.cz (soud ověřil, že stránky skutečně existují paralelně vedle sebe a mají i stejnou strukturu informací). Potvrdil, že věřitel zkoumal jeho historii na bankovním účtu, došlé platby vyhodnotil jako příjem, ačkoliv se jednalo o prostředky k nákupu jídel, které následně rozvážel klientům (tamní žalovaný byl kurýr). Dle výpisu účtu spotřebitel čerpal četné nebankovní úvěry od , právnická osoba, , , právnická osoba, , , právnická osoba, ., ale také bankovní úvěry. Bylo zjištěno, že z předchozích smluv tamní žalovaný j