Žalobkyně se žalobou původně domáhala zaplacení částky 73 182,80 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. 15031270, uzavřené mezi účastníky dne 18. 7. 2025 distančním způsobem. Tvrdila, že žalovanému poskytla úvěr v celkové výši 34 000 Kč ve dvou tranších 7 300 Kč a 26 700 Kč, které byly poukázány na jeho bankovní účet. Dále tvrdila, že před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, zejména z údajů poskytnutých žalovaným, prostřednictvím služby Kontomatik a lustrací v příslušných registrech. Žalovaný se podle žalobkyně dostal do prodlení s úhradou sjednaných splátek, a žalobkyně proto smlouvu dne 16. 11. 2025 s účinností téhož dne vypověděla. Vedle nároků ze smlouvy žalobkyně pro případ jejich nedůvodnosti uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši poskytnuté jistiny.Podáním ze dne 6. 8. 2026 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 38 066,40 Kč představující smluvní úrok. Jelikož ke zpětvzetí došlo před zahájením jednání, soud řízení v tomto rozsahu zastavil podle § 96 odst. 2 a 4 o. s. ř. Předmětem rozhodování ve věci samé zůstal nárok na zaplacení 35 116,40 Kč, smluvní pokuty 1 409,45 Kč a požadovaného úroku z prodlení. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl samostatným výrokem.Žaloba spolu s výzvou, aby se žalovaný vyjádřil k věci a k možnosti rozhodnout bez nařízení jednání, byla žalovanému doručena do vlastních rukou postupem podle § 49 odst. 2 a 4 o. s. ř. Žalovaný byl poučen, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě k navrženému procesnímu postupu, bude soud předpokládat, že proti němu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k žalobě ani k výzvě nevyjádřil; žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě. Protože skutkový stav bylo možné zjistit z předložených listinných důkazů, soud rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř.Žaloba je důvodná jen zčásti.Z úvěrové smlouvy a potvrzení o převodu finančních prostředků soud zjistil, že žalobkyně žalovanému poskytla celkem 34 000 Kč ve dvou tranších 7 300 Kč a 26 700 Kč. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by poskytnuté prostředky, byť jen zčásti, žalobkyni vrátil.Soud se dále zabýval tím, zda žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele důkladně posoudí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných z relevantních zdrojů a úvěr smí poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení neplynou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele jej splácet. Při posouzení se porovnávají zejména příjmy, výdaje, závazky a způsob plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru).Žalobkyně předložila výstup z posouzení úvěruschopnosti, podle něhož měl žalovaný ověřený čistý měsíční příjem 25 000 Kč, dále údaje získané z Kontomatiku a lustrace v registrech BRKI, NRKI, insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a dalších databázích. Samotná absence exekuce či insolvenčního řízení však bez dalšího neprokazuje, že spotřebitel bude schopen řádně splácet další úvěr.Z předloženého výpisu z běžného účtu soud zjistil, že žalovanému byly v rozhodném období na účet připisovány finanční prostředky v řádu desítek tisíc korun. Z téhož výpisu však vyplývá, že žalovaný byl dlouhodobě zatížen splácením několika úvěrových produktů, včetně krátkodobých nebankovních půjček. Opakovaně se v něm objevují položky označené jako „Pohledávky po splatnosti“, sankční úroky a poplatky za „1. výzvu k zaplacení dlužné částky spotřebitelského úvěru“, a to prakticky po celé sledované období od června 2024 do května 2025. Tyto skutečnosti svědčí o opakovaných prodleních žalovaného při plnění úvěrových závazků a o dlouhodobých obtížích s jejich řádným splácením.Předložené podklady tedy neprokazují existenci stabilního a pravidelného příjmu, který by při zohlednění všech skutečných výdajů a závazků žalovaného odůvodňoval závěr o jeho schopnosti řádně splácet další úvěr. Žalobkyně neprokázala, že při vyhodnocení údajů z Kontomatiku a z registrů přihlédla k opakovaným prodlením a zvýšenému úvěrovému zatížení žalovaného. Interní scoring nemůže sám o sobě nahradit konkrétní a úplné posouzení příjmů, výdajů, závazků a dosavadní platební morálky spotřebitele.Soud proto uzavírá, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti úvěruschopnost žalovaného řádně posoudit ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Protože úvěr poskytla, aniž byly odstraněny důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného jej splácet, je úvěrová smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná; k této neplatnosti soud přihlédl z úřední povinnosti.V důsledku neplatnosti smlouvy žalobkyni nenáleží smluvní úroky, poplatky ani smluvní pokuta, neboť tyto nároky mají základ výhradně v neplatné smlouvě. Žaloba proto není důvodná co do částky 1 116,40 Kč ani co do smluvní pokuty 1 409,45 Kč. V rozsahu smluvního úroku 38 066,40 Kč již bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby.Žalovaný však přijetím částky 34 000 Kč získal na úkor žalobkyně majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Je proto povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku v rozsahu dosud nevrácené jistiny 34 000 Kč.Soud žalobkyni nepřiznal ani požadovaný zákonný úrok z prodlení. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Tato doba představuje novou dobu splatnosti jistiny; výzva věřitele k úhradě ani výpověď neplatné smlouvy samy o sobě prodlení spotřebitele nezakládají. Zákonný úrok z prodlení může vzniknout teprve tehdy, dostane-li se spotřebitel do prodlení s plněním ve lhůtě stanovené dohodou nebo soudem podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.Žalovaný netvrdil ani nedoložil okolnosti, které by odůvodňovaly delší dobu k vrácení jistiny nebo její splácení ve splátkách. Soud proto považuje lhůtu tří dnů od právní moci rozsudku za dobu přiměřenou jeho možnostem ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. V rozsahu 38 066,40 Kč bylo řízení zastaveno v důsledku částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by zpětvzetí bylo vyvoláno chováním žalovaného po zahájení řízení; v tomto rozsahu proto žalobkyně procesně neuspěla. Žalobkyně měla úspěch pouze co do vydání jistiny 34 000 Kč, zatímco ve zbývající části nebyla úspěšná. S přihlédnutím k přibližně srovnatelnému procesnímu úspěchu účastníků soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.Žalobkyně při podání žaloby zaplatila soudní poplatek ve výši 2 984 Kč. Vzhledem k tomu, že řízení bylo před vydáním rozhodnutí ve věci samé částečně zastaveno co do částky 38 066,40 Kč, snížila se poplatková povinnost o odpovídající část. Po částečném zastavení řízení činil základ poplatku součet zbývajícího peněžitého nároku 35 116,40 Kč a smluvní pokuty 1 409,45 Kč, tedy 36 525,85 Kč. Tento základ se zaokrouhluje na celé desítky korun nahoru, tj. na 36 530 Kč; soudní poplatek ve výši 5 % proto činí po zaokrouhlení 1 827 Kč. Ze zaplaceného soudního poplatku tak vznikl přeplatek ve výši 1 157 Kč, který soud žalobkyni vrátí. Soud postupoval podle § 6 odst. 7, § 6a odst. 3 a § 10 odst. 3 a 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.