22 C 54/2021-37 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 13 000 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná nesplnila povinnost vyplývající ze smlouvy o úvěru č. 102017-2421, na základě níž byl žalované poskytnut bezúčelový hotovostní úvěr v částce 10 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splatit spolu s kapitalizovaným úrokem, poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem v 13 splátkách, a kterážto smlouva byla po posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr uzavřena mezi žalovanou a společností [právnická osoba], [IČO] (s účinností od 28. 9. 2018 [právnická osoba], [IČO]), jež postoupila dne 11. 12. 2019 tuto pohledávku za žalovanou žalobkyni. Uplatněný nárok sestává z dlužné jistiny úvěru (10 000 Kč), úroku z úvěru (1 216 Kč), poplatku za vyhodnocení úvěru (958 Kč), inkasního poplatku za hotovostní výběr splátek (826 Kč) a úroku z prodlení. 2. Žalovaná se nevyjádřila a zůstala nečinná. 3. Soud nařídil jednání na den 6. 12. 2021 a účastnice k němu řádně a včas předvolal. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Neúčastí na jednání, na něž žalobkyně byla řádně předvolána, se žalobkyně dobrovolně připravila o případné dobrodiní poučení ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“). Žalovaná se bez omluvy nedostavila, svou omluvu zaslala soudu elektronicky až dne 13. 12. 2021 s tím, že si spletla den jednání. Soud proto jednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř., v nepřítomnosti účastnic, vyšel z obsahu spisu a provedených důkazů. 4. Soud má z žalobkyní tvrzených skutečností za prokázané následující. [právnická osoba] a žalovaná se dne 22. 6. 2017 dohodly, že tato společnost poskytne žalované bezúčelový úvěr v částce 10 000 Kč v hotovosti, za což se žalovaná zaváže zaplatit souhrnný poplatek v částce 7 300 Kč, přičemž tento svůj peněžitý závazek splní v 13 měsíčních splátkách po 1 300 Kč, sjednaly si úrok ve výši 25,85 % ročně; žalovaná převzala téhož dne částku 10 000 Kč v hotovosti (zjištěno ze smlouvy o úvěru č. 102017-2421 a z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Téhož dne žalovaná poskytla v žádosti o úvěr společnosti [právnická osoba] údaje k posouzení schopnosti splácet, když uvedla, že je vdaná a v současné době je na rodičovské dovolené, stará se o jedno nezaopatřené dítě mladší 6 let, bydlí v nájmu; dále uvedla, že jí pravidelné měsíční příjmy v souhrnné částce 15 950 Kč tvoří: rodičovský příspěvek – 9 150 Kč, alimenty – 2 500 Kč a příspěvek na bydlení – 4 300 Kč, a její běžné měsíční výdaje v souhrnné částce 12 285 Kč tvoří: nájemné – 6 985 Kč a ostatní výdaje – 5 300 Kč; dle dokumentu podepsaného žalovanou i zástupcem původní věřitelky byly údaje k žádosti doloženy SIPO, poštovními poukázkami na příspěvek na bydlení, na přídavek na dítě a na výživné, dohodou o provedení práce a nečitelnými výplatními páskami (zjištěno z žádosti o poskytnutí úvěru z 22. 6. 201, z poštovní poukázky B znějící na částky 9 152 Kč a 4 300 Kč, z poštovní poukázky C znějící na částky 2 500 Kč z 23. 5. 2017, 22. 7. 2017 a 16. 8. 2017, z dohody o provedení práce z 13. 7. 2017 a nečitelných výplatních pásek). Zástupce původní věřitelky provedl dne 22. 6. 2017 finanční analýzu žalované, z níž dospěl k závěru, že žalované je podle bodového ohodnocení 16 bodů možné poskytnout úvěr do maximální výše 25 000 Kč a že žalovaná je schopna splácet měsíční splátky úvěru maximálně v částce 2 665 Kč (zjištěno z finanční analýzy z 22. 6. 2017 a z credit scoringu z 22. 6. 2017). Dne 6. 9. 2018 společnost [právnická osoba] prodala část svého závodu týkající se veškerých úvěrových smluv společnosti [právnická osoba], [IČO], a to včetně své pohledávky za žalovanou (zjištěno z těžko čitelné smlouvy o prodeji části závodu uzavřené mezi [právnická osoba] a [právnická osoba], z 6. 9. 2018 včetně výňatku přílohy). Dne 11. 12. 2019 se společnost [právnická osoba], a žalobkyně dohodly, že výše specifikovaná pohledávka za žalovanou se postupuje na žalobkyni (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] a žalobkyní z 2. 4. 2020). Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno psaním ze dne 6. 2. 2020 (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky z 6. 2. 2020 vypracované [právnická osoba] včetně potvrzení o expedici obyčejných zásilek z 13. 2. 2020). Žalovaná byla dne 26. 2. 2020 vyzvána, aby dluh v částce 20 766,59 Kč splnila ihned, přičemž tato výzva vypracovaná advokátem žalobkyně byla dne 26. 2. 2020 podána na poště za účelem doručení žalované (zjištěno z předžalobní výzvy z 26. 2. 2020 a z podacího lístku č. RR2590628601F). 5. O pravosti a pravdivosti žalobkyní předložených provedených listinných důkazů soud neměl v řízení důvod pochybovat. Z žaloby však neplyne, že by původní věřitelka ověřila solventnost žalované nahlédnutím do centrální evidence exekucí či jiné podobné databáze. Soudu je totiž z úřední činnosti známo, že žalovaná vystupuje jako povinná v celé řadě exekučních řízení, což mělo být poskytovatelce úvěru před uzavřením smlouvy známo nahlédnutím do přístupných databází, když již v té době žalovaná vystupovala jako povinná ve čtyřech exekucích (zjištěno z výpisu z rejstříku zahájených exekucí pro žalovanou). K tomu měla původní věřitelka přistoupit i s ohledem na skutečnost, že žalovaná mezi své příjmy (pravděpodobně za účelem zvýšení pravděpodobnosti vyhovění žádosti o úvěr) zařadila také výživné (na nezletilé dítě), které však rozhodně jejím příjmem není, a dále rodičovský příspěvek a příspěvek na bydlení, které jsou dávkami státní sociální podpory. Jelikož se žalobkyně k nařízenému jednání nedostavila, nemohla být soudem poučena k povinnosti dotvrdit a doložit, jak s odbornou péčí přistupovala k prověřování a posuzování úvěruschopnosti žadatelky o úvěr. 6. Soud učinil na základě provedených důkazů a v kontextu tvrzení žalobkyně tento závěr o skutkovém stavu. Žalovaná požádala o poskytnutí úvěru dne 22. 6. 2017, přičemž uvedla své příjmy a výdaje, avšak do svých příjmu zahrnula pouze rodičovský příspěvek a příspěvek na bydlení jako dávky státní sociální podpory, a dále výživné, které nebylo příjmem žalované, nýbrž příjmem jejího nezletilého dítěte. [právnická osoba] nezkoumala nahlédnutím do přístupných databází solventnost žalované. Úvěr ve výši 10 000 Kč byl přesto žalované dne 22. 6. 2017 poskytnut. Dne 6. 9. 2018 společnost [právnická osoba] prodala část svého závodu týkající se veškerých úvěrových smluv společnosti [právnická osoba] včetně pohledávky za žalovanou. Dne 6. 12. 2019 se společnost [právnická osoba] dohodla s žalobkyní na tom, že se předmětná pohledávka za žalovanou převádí na žalobkyni. Dne 26. 2. 2020 sepsal právní zástupce žalobkyně výzvu k zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru a téhož dne ji podal na poště k doručení žalované. 7. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. 8. [právnická osoba] a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem a jejím předmětem byl úvěr, jednalo se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též„ ZSÚ“), kterýžto zákon je tak na věc nutno aplikovat. 9. Podle § 9 odst. 1 ZSÚ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 10. Nesplnění předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ má za následek neplatnost smlouvy. Toto ustanovení vychází z čl. 8 a čl. 23 harmonizované směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie vydaného dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, pak zmíněná harmonizovaná ustanovení směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne. 11. Nesplnění předsmluvní povinnosti poskytovatelem úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ má za následek neplatnost absolutní ve smyslu § 588 o. z. Takové nesplnění povinnosti totiž odporuje citovanému ustanovení zákona o spotřebitelskému úvěru a současně zjevně narušuje veřejný pořádek, neboť poskytování úvěrů bez prověře