8 C 69/2020-44 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Vzhledem k tomu, že proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné, postupoval soud podle ust. § 157 odst. 4 o.s.ř. a v odůvodnění uvedl pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení. 2. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní prostřednictvím prodejce [právnická osoba] uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému k rukám prodejce částku ve výši 27 065 Kč. Žalovaný se zavázal předmětnou částku vrátit formou 24 měsíčních splátek ve výši 1 546 Kč splatných vždy 15. dne v měsíci počínaje [datum] (celkem vč. pojištění byl tedy ve splátkách žalovaný povinen uhradit částku ve výši 37 104 Kč. Úrok byl sjednán 23,61 % ročně. Žalovaný neuhradil 21. splátku, čímž porušil svou smluvní povinnost. Smluvně bylo dohodnuto, že v takovém případě je žalovaný povinen uhradit rovněž sankce dle smlouvy, obchodních podmínek a sazebníku, které tvořili nedílnou součást smlouvy. Žalobkyně požaduje 4 x dlužné splátky v celkové výši 5 129 Kč (dlužná částka ke dni [datum] činili 491 Kč), dále 600 Kč poplatek za odeslání upomínky, 359 Kč smluvní pokuty dle sazebníku a 117 Kč kapitalizovaného úroku z prodlení. Úvěruschopnost žalovaného žalobkyně kontrolovala tím, že zkontrolovala databáze (NRKI, [příjmení]) vč. vnitřních databází [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova], insolvenční rejstřík, a dále příjmy a výdaje žalovaného. Skutečnosti sdělené žalovaným žalobkyně ověřila telefonicky, když zaměstnavatel žalovaného potvrdil průměrný příjem na dobu určitou do dne [datum] je ve výši [částka], přičemž žalobkyně počítala s částkou uvedenou žalovaným [částka], a výdaji [částka] na bydlení a [částka] ostatní výdaje odpovídající životnímu minimu. S disponibilním příjmem ve výši [částka] měla žalobkyně schopnost žalovaného splácet úvěr za ověřenou. Žalobkyně dále uvedla, že samotná skutečnost, že žalovaný řádně hradil 20 splátek dle úvěrové smlouvy potvrzuje, že vyhodnocení úvěruschopnosti muselo být provedeno žalobkyní správně. Dále polemizuje nad rozsahem povinnosti kontrolovat úvěruschopnost, a poukazuje na povinnost žalovaného sdělit veškeré informace úplně a pravdivě, neboť právě z takových je možné kontrolu úvěruschopnosti provést. 3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 4. Soud nařídil jednání k projednání věci na den [datum], ze kterého se žalobkyně omluvila s tím, že nežádá odročení jednání, a žalovaný se bez omluvy nedostavil, ačkoli mu bylo předvolání řádně doručeno. Soud proto věc projednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků. 5. Ve věci soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaná a žalobkyně uzavřeli smlouvu o úvěru ze dne [datum], jejímž obsahem je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 27 065 Kč na nákup zboží (v ceně 28 490 Kč) a závazek žalovaného splatit jej 24 měsíčními splátkami ve výši 1 425 Kč (resp. vč. 122 Kč pojistného poplatku měsíčně ve výši 1 546 Kč při roční úrokové sazbě 23,61 %, a to vždy ke každému 15. dni v měsíci počínaje [datum] Smlouva obsahovala rovněž nárok žalobkyně na smluvní pokutu 0,1 % denně ze splatné avšak nezaplacené částky, a 10 % jednorázové smluvní pokuty při prodlení jakékoli splátky. Žalobkyně vyplatila částku 27 065 Kč žalovanému formou úhrady zboží prodejci dne [datum]. Žalovaný žalobkyni uhradil celkem částku 32 466 Kč. Žalobkyně vyzvala dne [datum] žalovaného k úhradě dlužné částky 6 205 Kč (5 129 Kč neuhrazené splátky a 986 Kč za upomínky a 90 Kč úrok z prodlení). Žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím lustrace databází a registrů (NRKI, [příjmení] a vnitřních registrů) a insolvenčního rejstříku, obdobně prověřila i zaměstnavatele ([územní celek]), a příjmy žalovaného ověřila telefonicky tím, že zaměstnavatel sdělil, že průměrný příjem je od [datum] vyšší než [částka], neboť se zvedla minimální mzda, a výslovně sdělil, že pracovní poměr je sjednán na dobu určitou do dne [datum]. Výdaje žalobkyně nezjišťovala ani neověřovala, když má za to, že statisticky průměrný výdaj je 2 000 Kč a na ostatní výdaje započetla částku 3 400 Kč životního minima jednotlivce. 6. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (jinak jen ZSÚ), a § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (jinak jen o.z.). Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně neprokázala, že postupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr (§ 86 odst. 1 ZSÚ, příp. srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně měla za ověřený příjem částku [částka] (tedy uvedený hrubý celkový příjem žalovaného) pro celou dobu splácení úvěru (24 měsíců), ačkoli při ověřování příjmů zjistila, že tento příjem je ze mzdy na dobu určitou toliko do konce měsíce dubna 2017, tzn. na 3 měsíční splátky z 24 sjednaných. Soud za této situace dále ani nerozporuje postup žalobkyně při započítání výdajů vč. bydlení v celkové výši [částka], která je významně pod průměrnými statistickými údaji Českého statistického úřadu, neboť má za to, že ze sděleného a doloženého ověření příjmů žalovaného nemohla žalobkyně ověřit schopnost žalovaného splácet sjednaný úvěr. Tím méně se soud ztotožňuje s tvrzením žalobkyně, že žádným splácením 20 splátek žalovaný v praxi potvrdil správnost kontroly úvěruschopnosti žalovaného. Naopak je tato snaha splácet dohodnuté splátky navzdory neověřenému příjmu překvapivá, když neodpovídá zjištěným skutečnostem o schopnosti žalovaného řádně splácet spotřebitelský úvěr. Soud naopak nemá důvod nesouhlasit s tvrzením žalobkyně, že ověření úvěruschopnosti je podmíněno úplným a pravdivým předáním informací poskytovateli úvěru. Nicméně v posuzovaném případě dle všeho žalovaný řádně předal žalobkyni potřebné informace minimálně o svém příjmu a v procesu ověřování potvrdil i samotný zaměstnavatel, že příjem žalovaného je časově limitovaný do 3. měsíce splácení ze sjednaných 24 měsíců, a jde toliko pouze k tíži žalobkyně, že přesto považovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr za ověřenou. Žalobkyně se nedostavila na nařízené první jednání ve věci, tedy nemohla být v uvedeném rozsahu poučena ve smyslu § 118a odst. 1, resp. 3 o.s.ř. Soud proto nemá za prokázané, že byla řádně posouzena schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Smlouvu o spotřebitelském úvěru proto soud ve smyslu § 87 ZSÚ a § 588 o.z. posoudil jako neplatnou, neboť narušuje veřejný pořádek tím, že nebyla splněna veřejnoprávní povinnost žalobkyně ze ZSÚ. Vyplacená částka žalovanému, tak byla vyplacena bez právního důvodu, a mezi účastníky vznikl vztah z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaný je proto povinen vydat bezdůvodné obohacení odpovídající vyplacené částce žalobkyní, kterou dosud nezaplatil (§ 2991 odst. 1 o.z.). Jelikož žalobkyně takto vyplatila žalovanému částku 27 065 Kč a žalovaný celkem zaplatil žalobkyni částku 32 466 Kč nezbývá než konstatovat, že veškeré bezdůvodné obohacení již bylo žalobkyni navráceno před tím, než žalobkyně dospěla na základě dokládané smlouvy o úvěru k závěru, že je žalovaný v prodlení. Soud proto žalobu zamítl. 7. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobce byl v řízení zcela neúspěšný, ovšem z obsahu spisu se nepodává, že by žalovanému jakékoli náklady vznikly.