29 C 211/2022-37 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne [datum] a se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 63 650 Kč s úrokem z prodlení a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě půjčila a poskytla žalobkyně žalovanému částku ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal předmětnou částku vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 38 000 Kč, a to v 78-ti týdenních splátkách po 1 000 Kč. Žalovaný žalobkyni nepravidelně uhradil celkem částku ve výši 14 350 Kč, tedy k úhradě zbývá částka ve výši 63 650 Kč s příslušenstvím. Do prodlení se splácením peněžitého dluhu se žalovaný dostal ke dni [datum]. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Jelikož se žalovaný, ač řádně obeslán, k jednání nedostavil, neomluvil se a nepožádal ani z důležitého důvodu o odročení, soud věc projednal a rozhodl o ní v nepřítomnosti žalovaného, vycházeje přitom z provedených důkazů a z obsahu spisu (§ 101 odst. 3 občanského soudního řádu). 4. Na základě provedených listinných důkazů (smlouvy o spotřebitelském úvěru, evidenční karty klienta, splátkového kalendáře, doplnění žaloby a dalších listinných důkazů) dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni poskytnutou částku 40 000 Kč, a to v 78 týdenních splátkách po 1.000 Kč. Žalobkyně žalovanému uvedenou částku poskytla v hotovosti v den uzavření smlouvy, žalovaný však porušil své smluvní povinnosti, když ve lhůtě splatnosti dlužnou částku celou neuhradil, čímž se ocitl v prodlení. Žalovaný pak ve věci na dluh uhradil pouze částku 14 350 Kč, poslední splátku uhradil dne [datum]. Na poskytnuté jistině tak žalovaný žalobkyni dluží částku 40 000 Kč – 14 350 Kč = 25 650 Kč. Tuto částku pak soud žalobkyni výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku přiznal, a to včetně zákonného úroku z prodlení dle žaloby, tj. od [datum] v zákonné výši. Protože dle původního splátkového kalendáře měl žalovaný duh splatit do 546 dnů (78 splátek x 7), tj. nejpozději do [datum], má žalobkyně právo od tohoto dne právo požadovat úroky z prodlení z celé dlužné částky jistiny. S ohledem na tuto skutečnost soud žalobkyni přiznal též úroky z prodlení z rozsudkem přiznané jistiny. 5. Při právním posouzení soud vycházel zejména z příslušných ustanovení občanského zákoníku, zejména § 2395 a následující občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. upravujících úvěrovou smlouvu. Věc soud právně posoudil podle § 2395 a následující občanského zákoníku dle smlouvy o úvěru, pokud jde o příslušenství pohledávky, § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Podle § 2395 obč. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 platí, že úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 6. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud shledal, že nárok žalobkyně je v rozsahu výroku I. rozsudku důvodný a podložený příslušnými důkazy. Dle výše uvedeného tedy soud shledal, že pokud jde o nárok žalobkyně, odpovídá výši dluhu tak, jak žalovanému vznikl na jistině dluhu z úvěru, tj. 25 650 Kč, když žalovaný žalobkyni část dluhu uhradil a tyto úhrady žalovaného soud započetl na úhradu dlužné jistiny. V tomto směru byl nárok žalobkyně shledán po právu a soud ho žalobkyni výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku přiznal, včetně odpovídajícího příslušenství, tj. zákonného úroku z prodlení. 7. Dále soud žalobu co do částky ve výši 38 000 Kč (souhrnný poplatek) zamítl (výrok II. tohoto rozsudku). Žalobkyně dle soudu nesplnila řádně a plně svou zákonnou povinnost ve smyslu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. 8. V rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. 9. Dále uvedl, že je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru (obdobně též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 3. 2014 ve věci C -565/12 či rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]). 10. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 Nejvyššího soudu České republiky konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. 11. Dále, dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR III.ÚS 4129/18 pak dále plyne, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soudu uvedl, že podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková… Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli 12. Výkladem ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, lze dovodit, že dostatečnými nejsou informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 13. Dle názoru soudu, v daném případě žalobkyně nedostála řádně povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (ust. § 86), resp. toto žalobkyně neprokázala, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, vyšla-li dle svých tvrzení z ničím neověřených informací žalovaného poskytnuté při uzavírání smlouvy (čestné prohlášení), resp. pouze pr