77 C 139/2021-34 — Okresní soud v Ústí nad Labem

Žalobkyně se žalobou, po jejím částečném zpětvzetí a částečném zastavení řízení dle usnesení ze dne 13. 9. 2021, č. j. 77 C 139/2021-21, domáhala zaplacení částky 3 000 Kč s úrokem z prodlení s tím, že žalovaná nesplnila povinnost vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 26. 7. 2019 mezi žalovanou a společností [právnická osoba], jež postoupila tuto pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Žalovaná se nevyjádřila a zůstala nečinná. Soud nařídil jednání na den 12. 1. 2022 a účastnice k němu řádně a včas předvolal. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Žalovaná se bez omluvy nedostavila. Soud proto jednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř., v nepřítomnosti účastnic, vyšel z obsahu spisu a provedených důkazů. V tomto odůvodnění se podle § 157 odst. 4 o. s. ř. uvádí pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. [právnická osoba], aniž zkoumala úvěruschopnosti žalované, se s žalovanou dne 26. 7. 2019 dohodly, že tato společnost poskytne žalované úvěr ve výši 3 000 Kč, přičemž žalovaná vrátí jednorázově do 30 dnů částku 3 690 Kč. Téhož dne byla částka 3 000 Kč žalovanou čerpána. Dne 16. 11. 2020 se společnost [právnická osoba] a žalobkyně dohodly, že výše specifikovaná pohledávka za žalovanou se postupuje na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno psaním ze dne 4. 12. 2020 a současně byla žalovaná vyzvána, aby dluh v částce 5 113 Kč vč. příslušenství splnila do 10 dnů od doručení dopisu, přičemž toto psaní bylo dne 7. 12. 2020 podáno na poště za účelem doručení žalované. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. [právnická osoba] a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem a jejím předmětem byl úvěr, jednalo se případech o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též„ ZSÚ“), kterýžto zákon je tak na věc nutno aplikovat. [právnická osoba] coby poskytovatelka úvěru svou předsmluvní povinnost ve smyslu § 86 odst. 1 ZSÚ posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s žalovanou úvěruschopnost žalované vůbec nesplnila, když k tomuto nebyly předloženy žádné důkazy, což má podle § 87 ZSÚ za následek neplatnost smlouvy. Soud proto konstatoval, že ochrana spotřebitele nebyla žalované před uzavřením smlouvy poskytnuta, poskytovatelka úvěru postupovala v rozporu se zákonem, její jednání vedlo ke zjevnému narušení veřejného pořádku (poskytování úvěrů bez prověření úvěruschopnosti spotřebitelů, kteří nejsou schopni tyto včas splácet, může vést k jejich dalšímu zadlužování a ve výsledku k negativním ekonomickým dopadům na celou společnost a její členy), a uzavřená smlouva o úvěru je proto podle § 588 o. z. (a v souladu se závěry Soudního dvora EU vyslovenými v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18) absolutně neplatná. Žalobkyně, na niž byla pohledávka za žalovanou postoupena podle § 1879 a násl. o. z., má za žalovanou pohledávku toliko z titulu bezdůvodného obohacení. Právní předchůdkyně žalobkyně podle absolutně neplatné úvěrové smlouvy žalované dle provedeného důkazu poskytla peněžní prostředky v částce 3 000 Kč. Z této částky dle obsahu spisu nebylo uhrazeno ničeho. Žalovaná, jež se o částku 3 000 Kč bezdůvodně obohatila ve smyslu § 2991 odstz. 1 o. z., je proto podle § 2993 o. z. žalobkyni povinna tuto vydat. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení se ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. stává splatnou až k výzvě věřitele. Dle provedených důkazů byla žalovaná k vrácení dluhu vyzvána psaním ze dne 4. 12. 2020, které bylo žalované odesláno 7. 12. 2020. Podle § 573 o. z. se má zmíněná výzva za doručenou třetího pracovního dne po odeslání, tj. dne 10. 12. 2020. Žalobkyně vyzvala žalovanou ke splnění do 10 dnů od doručení výzvy, kterým je tedy den 21. 12. 2020 (neboť 10. den dopadá na neděli). Až od 22. 12. 2020 je tak žalovaná ve smyslu § 1968 o. z. v prodlení s povinností zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč a žalobkyně má proto podle § 1970 o. z. právo požadovat zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši, jež plyne z § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb., resp. v nižší žalobkyní požadované výši. V tomto rozsahu je žaloba důvodná a soud jí proto vyhověl. Ve zbývajícím rozsahu je, jak bylo osvětleno výše, žaloba pro absolutní neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy nedůvodná. Žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení ničeho jiného, než co bylo žalované bez právního důvodu vyplaceno a co jí po výzvě nebylo dosud vráceno. Soud proto žalobu ve zbývající části sestávající z úroku z prodlení požadovaného za období před splatností dluhu z bezdůvodného obohacení, resp. z vyššího než zákonného úroku z prodlení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení ve zcela převážné části úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 3 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, zaslání předžalobní výzvy, podání žaloby) realizovaných před podáním návrhu ve věci, tři náhrady hotových výdajů v paušální výši 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrada za jedenadvacetiprocentní daň z přidané hodnoty z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.