77 C 195/2022-32 — Okresní soud v Ústí nad Labem

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 2 000 Kč s úrokem z prodlení s tím, že žalovaná nesplnila povinnost vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 2. 9. 2015 mezi žalovanou a maltskou společností [právnická osoba], jež postoupila tuto pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Žalovaná se nevyjádřila a zůstala nečinná. Soud nařídil jednání na den 12. 9. 2022 a účastnice k němu řádně a včas předvolal. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Žalovaná se bez omluvy nedostavila. Soud proto jednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř., v nepřítomnosti účastnic, vyšel z obsahu spisu a provedených důkazů. V tomto odůvodnění se podle § 157 odst. 4 o. s. ř. uvádí pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. [právnická osoba], sídlící na [země], se s žalovanou dne 2. 9. 2015, že tato společnost poskytne žalované úvěr ve výši 2 000 Kč, přičemž žalovaná vrátí jednorázově do 5. 10. 2015 částku 2 680 Kč. V září 2015 byla částka 2 000 Kč pod správným variabilním symbolem připsána na účet žalované. Dne 21. 12. 2017 se společnost [právnická osoba] a žalobkyně dohodly, že výše specifikovaná pohledávka za žalovanou se postupuje na žalobkyni. Předžalobní výzvou z 5. 6. 2020, jež byla dne 12. 6. 2020 podána na poště za účelem doručení žalované, byla žalovaná vyzvána, aby dluh v částce 6 561,07 Kč splnila do 7 dnů od doručení výzvy. Žalobkyně uvedla, že nedisponuje doklady k posuzování úvěruschopnosti žalované. Jelikož se žalobkyně k nařízenému jednání nedostavila, nemohla být soudem poučena k povinnosti dotvrdit a doložit, jak s odbornou péčí přistupovala k prověřování a posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Soud proto vychází ze zjištění, že předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované neposuzovala. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. [právnická osoba] a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem a jejím předmětem byl úvěr, jednalo se případech o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též„ ZSÚ“), kterýžto zákon je tak na věc nutno aplikovat. Žalobkyně, na niž byla pohledávka za žalovaným postoupena podle § 1879 a násl. o. z., neprokázala, že její předchůdkyně coby poskytovatelka úvěru svou předsmluvní povinnost ve smyslu § 86 odst. 1 ZSÚ posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s žalovaným úvěruschopnost žalovaného splnila, přičemž nesplnění takové povinnosti má podle § 87 odst. 1 ZSÚ za následek neplatnost smlouvy, přičemž k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. Soud proto konstatoval, že ochrana spotřebitele nebyla žalovanému před uzavřením smlouvy poskytnuta, poskytovatelka úvěru postupovala v rozporu se zákonem, její jednání vedlo ke zjevnému narušení veřejného pořádku (poskytování úvěrů bez prověření úvěruschopnosti spotřebitelů, kteří nejsou schopni tyto včas splácet, může vést k jejich dalšímu zadlužování a ve výsledku k negativním ekonomickým dopadům na celou společnost a její členy), a uzavřená smlouva o úvěru je proto podle § 588 o. z. (a v souladu se závěry Soudního dvora EU vyslovenými v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18) absolutně neplatná. Žalobkyně, na niž byla pohledávka za žalovaným postoupena, má proto za žalovaným pohledávku toliko z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. Předchůdkyně žalobkyně podle absolutně neplatné úvěrové smlouvy žalovanému poskytla peněžní prostředky v částce 2 000 Kč. Žalovaná nic neplnila a proto je podle § 2993 o. z. povinna bezdůvodné obohacení v částce 2 000 Kč žalobkyni vydat. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení se ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. stává splatnou až k výzvě věřitele. Dle provedených důkazů byla žalovaná k vrácení dlužné částky vyzvána psaním ze dne 5. 6. 2020, které bylo žalované odesláno dne 12. 6. 2020, výzva se má za doručenou podle § 573 o. z. třetího pracovního dne po odeslání, tj. dne 17. 6. 2020, žalovaná měla dluh dle výzvy splnit do sedmi dnů od odeslání, tedy do dne 24. 6. 2020. Od 25. 6. 2020 je žalovaná ve smyslu § 1968 o. z. v prodlení s povinností zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč a žalobkyně má proto podle § 1970 o. z. právo požadovat zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši, jež plyne z příslušného vládního nařízení, resp. ve výši nižší dle žalobního návrhu. V tomto rozsahu je tedy žaloba důvodná a soud jí proto výrokem I vyhověl. Ve zbývajícím rozsahu je, jak bylo osvětleno výše, žaloba pro absolutní neplatnost uzavřené smlouvy nedůvodná. Právo na vydání bezdůvodného obohacení (vrácení částky 2 000 Kč) se stalo splatným až dne 25. 6. 2020. Pokud žalobkyně požadovala úroky z prodlení za období tomuto datu předcházející, nemohla být s žalobou úspěšná. Soud proto žalobu ve zbývající části výrokem II zamítl. Žalobkyně byla sice ve věci převážně úspěšná, avšak skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla úvěr spotřebiteli, aniž by řádně a dostatečně posuzovala jeho úvěruschopnost, jež vedla mj. k zahájení zdejšího řízení, je důvodem hodným zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. a proto soud žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal.