77 C 221/2022-35 — Okresní soud v Ústí nad Labem

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 7 000 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný nesplnil povinnost vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], jež po posouzení úvěruschopnosti žalovaného poskytla žalovanému dne 19. 9. 2019 úvěr v částce 7 000 Kč, který měl být splacen do 13. 12. 2021. Pohledávka za žalovaným byla ze společnosti [právnická osoba], postoupena na žalobkyni. Uplatněný nárok sestává z jistiny (7 000 Kč) a zákonného úroku z prodlení. Žalovaný se nevyjádřil a zůstal nečinný. Soud nařídil jednání na den 31. 10. 2022 a účastníky k němu řádně a včas předvolal. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Neúčastí na jednání, na něž žalobkyně byla řádně předvolána, se žalobkyně dobrovolně připravila o případné dobrodiní poučení ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“). Žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud proto jednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř., v nepřítomnosti účastníků, vyšel z obsahu spisu a provedených důkazů. V tomto odůvodnění se podle § 157 odst. 4 o. s. ř. uvádí pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. Žalovaný se se společností [právnická osoba], dohodl, že tato společnost poskytne žalovanému dne 19. 9. 2019 úvěr ve výši 7 000 Kč, přičemž si sjednali neurčitou dobu trvání úvěru. V září 2019 byla částka 7 000 Kč připsána na bankovní účet žalovaného označená rodným číslem žalovaného jako variabilním symbolem. [právnická osoba], a žalobkyně se dne 19. 11. 2021 dohodly, že výše specifikovaná pohledávka za žalovaným se postupuje na žalobkyni. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný na dluh ze smlouvy nic neuhradil. Dopisem z 3. 12. 2021 žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky a vyzvala jej k úhradě dluhu do tří dnů, přičemž výzva byla za účelem doručení žalovanému předána k poštovní přepravě dne 3. 12. 2021. Žalobkyně sice uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla před poskytnutím úvěru posuzována, avšak žádné důkazy k prokázání tohoto tvrzení neoznačila ani nepředložila, čímž ve vztahu k tomuto tvrzení neunesla břemeno tvrzení, o němž nemohla být s ohledem na svou dobrovolnou neúčast při jednání poučena. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. [právnická osoba], a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem a jejím předmětem byl úvěr, jednalo se případech o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též„ ZSÚ“), kterýžto zákon je tak na věc nutno aplikovat. Žalobkyně, na niž byla pohledávka za žalovaným postoupena podle § 1879 a násl. o. z., neprokázala, že její předchůdkyně coby poskytovatelka úvěru svou předsmluvní povinnost ve smyslu § 86 odst. 1 ZSÚ posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s žalovaným úvěruschopnost žalovaného splnila, přičemž nesplnění takové povinnosti má podle § 87 ZSÚ za následek neplatnost smlouvy, k níž podle úpravy účinné od 29. 5. 2022 soud přihlédne i bez návrhu.. Soud proto konstatoval, že ochrana spotřebitele nebyla žalovanému před uzavřením smlouvy poskytnuta, poskytovatelka úvěru postupovala v rozporu se zákonem, její jednání vedlo ke zjevnému narušení veřejného pořádku (poskytování úvěrů bez prověření úvěruschopnosti spotřebitelů, kteří nejsou schopni tyto včas splácet, může vést k jejich dalšímu zadlužování a ve výsledku k negativním ekonomickým dopadům na celou společnost a její členy), a uzavřená smlouva o úvěru je proto podle § 588 o. z. (a v souladu se závěry Soudního dvora EU vyslovenými v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo]) absolutně neplatná. Žalobkyně, na niž byla pohledávka za žalovaným postoupena, má proto za žalovaným pohledávku toliko z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. Předchůdkyně žalobkyně podle absolutně neplatné úvěrové smlouvy žalovanému poskytla peněžní prostředky v částce 7 000 Kč. Žalovaný však do podání žaloby na dluh z neplatné smlouvy dle tvrzení žalobkyně neuhradil ničeho. Podle § 2993 o. z. je tak povinen bezdůvodné obohacení ve výši 7 000 Kč žalobkyni vydat. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení se ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. stává splatnou až k výzvě věřitele. Dle provedených důkazů byl žalovaný k vrácení dlužné částky vyzván psaním ze dne 3. 12. 2021, který žalobkyně odeslala žalovanému téhož dne, výzva se má za doručenou podle § 573 o. z. třetího pracovního dne po odeslání, tj. dne 8. 12. 2021, žalovaný měl dluh dle výzvy splnit do tří dnů, tedy do dne 13. 12. 2021. Od 14. 2. 2021 je žalovaný ve smyslu § 1968 o. z. v prodlení s povinností zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč a žalobkyně má proto podle § 1970 o. z. právo požadovat zaplacení úroků z prodlení v zákonné výší, jež plyne z příslušného vládního nařízení, tedy ve výši 8,5 % ročně. Žaloba je tak důvodná a soud jí proto vyhověl. Soud žalobkyni, přestože zaznamenala plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla úvěr spotřebiteli, aniž by řádně a dostatečně posuzovala jeho úvěruschopnost, což vedlo mj. k zahájení zdejšího řízení, je důvodem hodným zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. Žalovanému naopak právo na náhradu nákladů nevzniklo z důvodu převážného neúspěchu ve věci.