77 C 253/2021-30 — Okresní soud v Ústí nad Labem

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 1 331 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná nesplnila povinnost vyplývající ze smlouvy o úvěru, na základě níž byl žalované poskytnut úvěr v částce 1 000 Kč převodem na její účet č. [bankovní účet] identifikovaný variabilním symbolem [číslo], a kterážto smlouva byla po posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr uzavřena mezi žalovanou a společností [právnická osoba], [IČO], jež postoupila tuto pohledávku za žalovanou žalobkyni. Žalovaná se nevyjádřila a zůstala nečinná. Soud v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), o věci rozhodl na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání, neboť s takovým postupem účastnice souhlasily, z toho žalobkyně explicitně. V tomto odůvodnění se podle § 157 odst. 4 o. s. ř. uvádí pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. [právnická osoba], aniž zkoumala úvěruschopnost žalované, přičemž k tomuto tvrzení žádné důkazy žalobkyně výslovně neoznačila, se s žalovanou nejpozději dne 3. 1. 2019 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dohodla, že tato společnost poskytne žalované úvěr ve výši 1 000 Kč, přičemž žalovaná vrátí jednorázově do 30 dnů částku 1 000 Kč. Téhož dne byla částka 1 000 Kč žalovanou čerpána převodem na její účet. Na tuto částku dle žalobkyně nebylo uhrazeno ničeho. Dne 1. 1. 2021 se společnost [právnická osoba], a žalobkyně dohodly, že výše specifikovaná pohledávka za žalovanou se postupuje na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno psaním ze dne 16. 5. 2021 a současně byla žalovaná vyzvána, aby dluh v částce 3 884,86 Kč vč. příslušenství splnila do tří dnů, přičemž toto psaní bylo dne 16. 5. 2021 podáno na poště za účelem doručení žalované. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. [právnická osoba], a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem a jejím předmětem byl úvěr, jednalo se případech o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též„ ZSÚ“), kterýžto zákon je tak na věc nutno aplikovat. [právnická osoba], coby poskytovatelka úvěru svou předsmluvní povinnost ve smyslu § 86 odst. 1 ZSÚ posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s žalovanou úvěruschopnost žalované vůbec nesplnila, když k tomuto nebyly předloženy žádné důkazy (a žalobkyně sama uvedla, že žádné označovat nebude), což má podle § 87 ZSÚ za následek neplatnost smlouvy. Soud proto konstatoval, že ochrana spotřebitele nebyla žalované před uzavřením smlouvy poskytnuta, poskytovatelka úvěru postupovala v rozporu se zákonem, její jednání vedlo ke zjevnému narušení veřejného pořádku (poskytování úvěrů bez prověření úvěruschopnosti spotřebitelů, kteří nejsou schopni tyto včas splácet, může vést k jejich dalšímu zadlužování a ve výsledku k negativním ekonomickým dopadům na celou společnost a její členy), a uzavřená smlouva o úvěru je proto podle § 588 o. z. (a v souladu se závěry Soudního dvora EU vyslovenými v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18) absolutně neplatná. Žalobkyně, na niž byla pohledávka za žalovanou postoupena podle § 1879 a násl. o. z., má za žalovanou pohledávku toliko z titulu bezdůvodného obohacení. Právní předchůdkyně žalobkyně podle absolutně neplatné úvěrové smlouvy žalované dle provedeného důkazu poskytla peněžní prostředky v částce 1 000 Kč. Z této částky nebylo ničeho uhrazeno. Žalovaná, jež se tak o částku 1 000 Kč bezdůvodně obohatila ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., je podle § 2993 o. z. žalobkyni povinna tuto vydat. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení se ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. stává splatnou až k výzvě věřitele. Dle provedených důkazů byla žalovaná k vrácení dluhu vyzvána psaním ze dne 16. 5. 2021, které bylo žalované odesláno téhož dne. Podle § 573 o. z. se má zmíněná výzva za doručenou třetího pracovního dne po odeslání, tj. dne 19. 5. 2021. Žalobkyně vyzvala žalovanou ke splnění do tří dnů, kterým je tedy den 24. 5. 2021 (neboť třetí den dopadá na neděli). Až od 25. 5. 2021 je tak žalovaná ve smyslu § 1968 o. z. v prodlení s povinností zaplatit žalobkyni částku 1 000 Kč a žalobkyně má proto podle § 1970 o. z. právo požadovat zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši, jež plyne z § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb., resp. v nižší žalobkyní požadované výši. V tomto rozsahu je žaloba důvodná a soud jí proto vyhověl. Ve zbývajícím rozsahu je, jak bylo osvětleno výše, žaloba pro absolutní neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy nedůvodná. Žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení ničeho jiného, než co bylo žalované bez právního důvodu vyplaceno a co jí po výzvě nebylo dosud vráceno. Soud proto žalobu ve zbývající části sestávající z požadovaného poplatku za prodloužení termínu splatnosti ve výši 331 Kč a z úroku z prodlení požadovaného za období před splatností dluhu z bezdůvodného obohacení, resp. z vyššího než zákonného úroku z prodlení či z jiné částky, než kterou žalovaná dluží, zamítl. Žalobkyně sice zaznamenala úspěch ve věci v převážné části (75 %), ale skutečnost, že její právní předchůdkyně poskytla úvěr osobě, aniž posuzovala řádně a dostatečně úvěruschopnost žalované, jež nadto necelých 5 měsíců předtím dosáhla věku 18 let, což vedlo mj. k zahájení zdejšího řízení, je důvodem hodným zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř.