77 C 267/2022-35 — Okresní soud v Ústí nad Labem

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 2 500 Kč s úrokem z prodlení s tím, že žalovaný nesplnil povinnost vyplývající ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 27. 2. 2014 mezi žalovaným a maltskou společností [právnická osoba], jež postoupila tuto pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný se nevyjádřil a zůstal nečinný. Ve věci jde o řízení s cizím prvkem, neboť žalobkyně je právnickou osobou sídlící na Kypru. Pravomoc českých soudů věc rozhodnout vyplývá z čl. 17 odst. 1 písm. c) a čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť jde o spor ze spotřebitelské smlouvy, kdy původní věřitelka zaměřuje svou činnost na Českou republiku, kde má žalovaný bydliště. Rozhodným právem je podle čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 právo české, neboť původní věřitelka zaměřuje svou činnost na Českou republiku. Soud nařídil jednání na den 29. 2. 2022 a účastníky k němu řádně a včas předvolal. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud proto jednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř., v nepřítomnosti účastníků, vyšel z obsahu spisu a provedených důkazů. V tomto odůvodnění se podle § 157 odst. 4 o. s. ř. uvádí pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. [právnická osoba], sídlící na Maltě, se s žalovaným dne 27. 2. 2014 dohodli, že tato společnost poskytne žalovanému zápůjčku ve výši 2 500 Kč, přičemž žalovaný vrátí jednorázově do 17. 4. 2014 částku 3 700 Kč. Částka 2 500 Kč byla žalovanému vyplacena na základě poštovní poukázky dne 4. 3. 2014. Dne 21. 12. 2017 se společnost [právnická osoba] a žalobkyně dohodly, že výše specifikovaná pohledávka za žalovaným se postupuje na žalobkyni. Dopisem z 18. 1. 2018 společnost [právnická osoba] žalovanému oznámila postoupení pohledávky a vyzvala jej úhradě dluhu v částce 6 538,72 Kč novému věřiteli, přičemž zásilku za účelem doručení žalovanému podala na poště dne 22. 1. 2018. Žalobkyně uvedla, že nedisponuje doklady k posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Jelikož se žalobkyně k nařízenému jednání nedostavila, nemohla být soudem poučena k povinnosti dotvrdit a doložit, jak s odbornou péčí přistupovala k prověřování a posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Soud proto vychází z toho, že předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposuzovala. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. [právnická osoba] a žalovaý uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem a jejím předmětem byla zápůjčka peněz, jednalo se případech o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též„ ZSÚ“), kterýžto zákon je tak na věc nutno aplikovat. Žalobkyně, na niž byla pohledávka za žalovaným postoupena podle § 1879 a násl. o. z., neprokázala, že její předchůdkyně coby poskytovatelka úvěru svou předsmluvní povinnost ve smyslu § 86 odst. 1 ZSÚ posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s žalovaným úvěruschopnost žalovaného splnila, přičemž nesplnění takové povinnosti má podle § 87 odst. 1 ZSÚ za následek neplatnost smlouvy, přičemž k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. Soud proto konstatoval, že ochrana spotřebitele nebyla žalovanému před uzavřením smlouvy poskytnuta, poskytovatelka úvěru postupovala v rozporu se zákonem, její jednání vedlo ke zjevnému narušení veřejného pořádku (poskytování úvěrů bez prověření úvěruschopnosti spotřebitelů, kteří nejsou schopni tyto včas splácet, může vést k jejich dalšímu zadlužování a ve výsledku k negativním ekonomickým dopadům na celou společnost a její členy), a uzavřená smlouva o úvěru je proto podle § 588 o. z. (a v souladu se závěry Soudního dvora EU vyslovenými v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18) absolutně neplatná. Žalobkyně, na niž byla pohledávka za žalovaným postoupena, má proto za žalovaným pohledávku toliko z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. Předchůdkyně žalobkyně podle absolutně neplatné smlouvy žalovanému poskytla peněžní prostředky v částce 2 500 Kč. Žalovaný nic neplnil a proto je podle § 2993 o. z. povinen bezdůvodné obohacení v částce 2 500 Kč žalobkyni vydat. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení se ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. stává splatnou až k výzvě věřitele. Dle provedených důkazů byl žalovaný k vrácení dlužné částky vyzván psaním ze dne 18. 1. 2018, které bylo žalovanému odesláno dne 21. 1. 2018, výzva se má za doručenou podle § 573 o. z. třetího pracovního dne po odeslání, tj. dne 24. 1. 2018, žalovanému nebyla určena lhůta ke splnění dluhu, byl proto povinen plnit (ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z.) bez zbytečného odkladu. Pokud tedy do následujícího pracovního dne (25. 1. 2018) žalovaný dluh nesplnil, ocitl se od 26. 1. 2018 v prodlení ve smyslu § 1968 o. z., a žalobkyně má proto podle § 1970 o. z. právo požadovat zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši, jež plyne z příslušného vládního nařízení, resp. ve výši nižší dle žalobního návrhu. V tomto rozsahu je tedy žaloba důvodná a soud jí proto výrokem I vyhověl. Ve zbývajícím rozsahu je, jak bylo osvětleno výše, žaloba pro absolutní neplatnost uzavřené smlouvy nedůvodná. Právo na vydání bezdůvodného obohacení (vrácení částky 2 500 Kč) se stalo splatným až dne 25. 1. 2018. Pokud žalobkyně požadovala úroky z prodlení za období tomuto datu předcházející, nemohla být s žalobou úspěšná. Soud proto žalobu ve zbývající části výrokem II zamítl. Žalobkyně byla sice ve věci převážně úspěšná, avšak skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla úvěr spotřebiteli, aniž by řádně a dostatečně posuzovala jeho úvěruschopnost, jež vedla mj. k zahájení zdejšího řízení, je důvodem hodným zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. a proto soud žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal.