77 C 283/2022-28 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný nesplnil povinnost vyplývající ze smlouvy o úvěru č. 0246274 uzavřené dne 4. 1. 2018 mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], jež po posouzení úvěruschopnosti žalovaného poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, jejž měl být splacen ve 14 splátkách, přičemž poslední splátka byla splatná dne 4. 3. 2019. Pohledávka za žalovaným byla ze společnosti [právnická osoba], postoupena na společnost [právnická osoba], [IČO], jež dále postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Uplatněný nárok sestává z jistiny (30 000 Kč), smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení. 2. Žalovaný se nevyjádřil a zůstal nečinný. 3. Soud nařídil jednání na den 31. 10. 2022 a účastníky k němu řádně a včas předvolal. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Neúčastí na jednání, na něž žalobkyně byla řádně předvolána, se žalobkyně dobrovolně připravila o případné dobrodiní poučení ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“). Žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud proto jednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř., v nepřítomnosti účastníků, vyšel z obsahu spisu a provedených důkazů. 4. Soud má z žalobkyní tvrzených skutečností za prokázané následující. [právnická osoba] a žalovaný se dne 4. 1. 2018 dohodli, že tato společnost poskytne žalovanému v hotovosti půjčku v částce 30 000 Kč, za což se žalovaný zaváže zaplatit náklady úvěru v částce 24 558 Kč, přičemž vše uhradí ve 14 měsíčních splátkách po 3 897 Kč; žalovaný převzal téhož dne částku 30 000 Kč v hotovosti (zjištěno ze smlouvy o úvěru č. 0246274). [právnická osoba] a společnost [právnická osoba] se dne 11. 12. 2019 dohodly, že se výše specifikovaná pohledávka za žalovaným postupuje na společnost [právnická osoba] (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek). [právnická osoba] o postoupení pohledávky vyrozuměla žalovaného psaním ze dne 6. 2. 2020 a vyzvala jej k plnění ve prospěch společnosti [právnická osoba] (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky), avšak doklad k odeslání žalobkyně nepředložila. Advokát společnosti [právnická osoba] psaním ze dne 26. 2. 2020 vyzval žalovaného k okamžité úhradě částky 60 823,47 Kč (zjištěno z předžalobní výzvy) a toto psaní bylo za účelem doručení žalovanému podáno na poště dne 27. 2. 2020 (zjištěno z podacího lístku č. RR2590667389F). [právnická osoba] a žalobkyně se dne 9. 6. 2021 dohodly, že se výše specifikovaná pohledávka za žalovaným postupuje na žalobkyni (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek). Advokát společnosti [právnická osoba] o postoupení pohledávky vyrozuměl žalovaného psaním ze dne 25. 2. 2022 (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky). 5. O pravosti žalobkyní předložených provedených listinných důkazů soud neměl v řízení důvod pochybovat. V žádném případě jimi však žalobkyně neprokazuje svá tvrzení o posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Ze smlouvy o úvěru žádné informace k úvěruschopnosti žalovaného neplynou. Posuzování úvěruschopnosti žalovaného má tak soud za neprokázané. Ve vztahu k tomuto tvrzení žalobkyně neunesla břemeno tvrzení. Je sice možné, že poskytovatelka úvěru úvěruschopnost žalovaného s odbornou péči posuzovala, nicméně z předložených důkazů to neplyne, a jelikož se žalobkyně k nařízenému jednání nedostavila, nemohla být soudem poučena k povinnosti o dotvrdit a doložit. 6. Soud učinil na základě provedených důkazů a v kontextu tvrzení žalobkyně tento závěr o skutkovém stavu. [právnická osoba] a žalovaný se dne 4. 1. 2018 dohodli na poskytnutí úvěru v částce 30 000 Kč, podmínkách splatnosti úvěru apod. Částka 30 000 Kč byla žalovanému téhož dne předána v hotovosti. Nebylo prokázáno, že by společnost [právnická osoba] před poskytnutím úvěru posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Dne 11. 12. 2019 se poskytovatelka úvěru a společnost [právnická osoba] dohodly na postoupení pohledávky za žalovaným na společnost [právnická osoba], která se dále dne 9. 6. 2021 dohodla s žalobkyní na postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Psaním z 26. 2. 2020, jež bylo podáno na poště 27. 2. 2020, byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě dluhu. 7. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. 8. [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem a jejím předmětem byl úvěr, jednalo se případech o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též„ ZSÚ“), kterýžto zákon je tak na věc nutno aplikovat. Žalobkyně, na niž byla pohledávka za žalovaným (přes společnost [právnická osoba] coby mezičlánek) postoupena podle § 1879 a násl. o. z., neprokázala, že její předchůdkyně ([právnická osoba]) coby poskytovatelka úvěru svou předsmluvní povinnost ve smyslu § 86 odst. 1 ZSÚ posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s žalovaným úvěruschopnost žalovaného splnila, přičemž nesplnění takové povinnosti má podle § 87 ZSÚ za následek neplatnost smlouvy, k níž podle úpravy účinné od 29. 5. 2022 soud přihlédne i bez návrhu. Soud proto konstatoval, že ochrana spotřebitele nebyla žalovanému před uzavřením smlouvy poskytnuta, poskytovatelka úvěru postupovala v rozporu se zákonem, její jednání vedlo ke zjevnému narušení veřejného pořádku (poskytování úvěrů bez prověření úvěruschopnosti spotřebitelů, kteří nejsou schopni tyto včas splácet, může vést k jejich dalšímu zadlužování a ve výsledku k negativním ekonomickým dopadům na celou společnost a její členy), a uzavřená smlouva o úvěru je proto podle § 588 o. z. (a v souladu se závěry Soudního dvora EU vyslovenými v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18) absolutně neplatná. 9. Žalobkyně, na niž byla pohledávka za žalovaným postoupena, má proto za žalovaným pohledávku toliko z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. Předchůdkyně žalobkyně podle absolutně neplatné úvěrové smlouvy žalovanému poskytla peněžní prostředky v částce 30 000 Kč. Žalovaný však do podání žaloby na dluh z neplatné smlouvy dle tvrzení žalobkyně neuhradil ničeho. Podle § 2993 o. z. je tak povinen bezdůvodné obohacení ve výši 30 000 Kč žalobkyni vydat. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení se ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. stává splatnou až k výzvě věřitele. Dle provedených důkazů byl žalovaný k vrácení dlužné částky prokazatelně vyzván psaním ze dne 26. 2. 2020, které žalobkyně odeslala žalovanému dne 27. 2. 2020, výzva se má za doručenou podle § 573 o. z. třetího pracovního dne po odeslání, tj. dne 2. 3. 2020, žalovaný měl dluh dle výzvy splnit ihned. Dle názoru soudu by tedy dluh z bezdůvodného obohacení splnil včas, kdyby jej uhradil nejpozději dne 3. 3. 2021, avšak jelikož tak neučinil, je od 4. 3. 2020 ve smyslu § 1968 o. z. v prodlení s povinností zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč a žalobkyně má proto podle § 1970 o. z. právo požadovat zaplacení úroků z prodlení v zákonné výší, jež plyne z příslušného vládního nařízení, resp. ve výši nižší dle žalobního petitu, tedy ve výši 9,75 % ročně. V tomto rozsahu je tak žaloba důvodná a soud jí proto vyhověl. 10. Ve zbývajícím rozsahu je, jak bylo osvětleno výše, žaloba pro absolutní neplatnost uzavřené smlouvy nedůvodná. Žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení smluvního úroku. Soud proto žalobu v části týkající se smluvního úroku, jakož i úroku z prodlení požadovaného za období před splatností dluhu z bezdůvodného obohacení, zamítl. 11. Soud žalobkyni, přestože byla v převážné části úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla úvěr spotřebiteli, aniž by řádně a dostatečně posuzovala jeho úvěruschopnost, což vedlo mj. k zahájení zdejšího řízení, je důvodem hodným zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř., neboť takové její jednání bylo v rozporu se zákonem a vedlo ke zjevnému narušení veřejného pořádku. Pokud žalobkyně na sebe pohledávku vzniklou z takového jednání původní věřitelky dobrovolně převzala, je na ní, aby nesla negativní následky s tím spojené, jež právě spočívají v nepřiznání náhrady nákladů řízení. Žalovanému právo na náhradu nákladů nevzniklo z důvodu převážného neúspěchu ve věci.