77 C 92/2022-24 — Okresní soud v Ústí nad Labem

Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 7 817,45 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný nesplnil povinnost vyplývající ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 9. 1. 2017 mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], jež postoupila tuto pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný se nevyjádřil a zůstal nečinný. Soud nařídil jednání na den 18. 7. 2022 a účastníky k němu řádně a včas předvolal. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud proto jednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků, vyšel z obsahu spisu a provedených důkazů. V tomto odůvodnění se podle § 157 odst. 4 o. s. ř. uvádí pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. Žalovaný se dne 9. 1. 2017 se společností [právnická osoba], dohodl, že tato společnost poskytne žalovanému možnost čerpat úvěr až do výše úvěrového limitu 5 000 Kč a tento bude veden na úvěrovém účtu č. [bankovní účet]. Před uzavřením smlouvy žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, má střední odborné vzdělání a je zaměstnán jako manuální pracovník s měsíčním příjmem 11 370 Kč, žádné pravidelné výdaje nemá. Dne 9. 1. 2017 byl učiněn příkaz k úhradě částky 5 000 Kč z tohoto úvěrového účtu žalovaného. [právnická osoba], a žalobkyně se dne 25. 9. 2018 dohodly, že výše specifikovaná pohledávka za žalovaným se postupuje na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno psaním ze dne 30. 10. 2018. Psaním z 30. 1. 2019 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 7 817,45 Kč do sedmi dnů od odeslání výzvy, přičemž tuto podala na poště za účelem doručení žalovanému dne 13. 2. 2019. Z dokumentu nazvaného„ podklady pre súdne konanie“ plyne, že žalovaný na dluh ze smlouvy uhradil do 1. 10. 2018 částku 2 401,34 Kč. Žalobkyně sice uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla před poskytnutím úvěru posuzována, avšak dle soudu se zcela nedostatečně poměry žalovaného zabývala, když se dle předložených důkazů spokojila s tvrzeními žalovaného, které však na první pohled vzbuzují nápadné pochybnosti, pokud žalovaný požadoval úvěr, když současně uvedl, že jeho příjmy činí 11 370 Kč měsíčně a jeho výdaje nejsou žádné. Původní věřitelka se měla s ohledem na uvedené nesrovnalosti blíže zabývat tvrzenými příjmy, výdaji a poměry žalovaného. Je sice možné, že tak dokonce učinila, nicméně z předložených důkazů to neplyne, a jelikož se žalobkyně k nařízenému jednání nedostavila, nemohla být soudem poučena k povinnosti dotvrdit a doložit, jak s odbornou péčí přistupovala k prověřování a posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. [právnická osoba], a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem a jejím předmětem byl úvěr, jednalo se případech o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též„ ZSÚ“), kterýžto zákon je tak na věc nutno aplikovat. Žalobkyně, na niž byla pohledávka za žalovaným postoupena podle § 1879 a násl. o. z., neprokázala, že její předchůdkyně coby poskytovatelka úvěru svou předsmluvní povinnost ve smyslu § 86 odst. 1 ZSÚ posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s žalovaným úvěruschopnost žalovaného splnila, přičemž nesplnění takové povinnosti má podle § 87 ZSÚ za následek neplatnost smlouvy. Soud proto konstatoval, že ochrana spotřebitele nebyla žalovanému před uzavřením smlouvy poskytnuta, poskytovatelka úvěru postupovala v rozporu se zákonem, její jednání vedlo ke zjevnému narušení veřejného pořádku (poskytování úvěrů bez prověření úvěruschopnosti spotřebitelů, kteří nejsou schopni tyto včas splácet, může vést k jejich dalšímu zadlužování a ve výsledku k negativním ekonomickým dopadům na celou společnost a její členy), a uzavřená smlouva o úvěru je proto podle § 588 o. z. (a v souladu se závěry Soudního dvora EU vyslovenými v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18) absolutně neplatná. Žalobkyně, na niž byla pohledávka za žalovaným postoupena, má proto za žalovaným pohledávku toliko z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. Předchůdkyně žalobkyně podle absolutně neplatné úvěrové smlouvy žalovanému poskytla peněžní prostředky v částce 5 000 Kč. Žalovaný do podání žaloby na dluh z neplatné smlouvy dle žalobkyní předložených pokladů uhradil 2 401,34 Kč. Podle § 2993 o. z. je tak povinen bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu (tj. 2 598,66 Kč) žalobkyni vydat. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení se ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. stává splatnou až k výzvě věřitele. Dle provedených důkazů byl žalovaný k vrácení dlužné částky vyzván psaním ze dne 30. 1. 2019, které bylo žalovanému odesláno dne 13. 2. 2019, výzva se má za doručenou podle § 573 o. z. třetího pracovního dne po odeslání, tj. dne 18. 2. 2019, žalovaný měl dluh dle výzvy splnit do sedmi dnů od odeslání, tedy do dne 20. 2. 2019. Od 21. 2. 2019 je žalovaný ve smyslu § 1968 o. z. v prodlení s povinností zaplatit žalobkyni částku 2 598,66 Kč a žalobkyně má proto podle § 1970 o. z. právo požadovat zaplacení úroků z prodlení v zákonné výší, jež plyne z příslušného vládního nařízení, tedy ve výši 8,5 % ročně. V tomto rozsahu je tedy žaloba důvodná a soud jí proto výrokem I vyhověl. Ve zbývajícím rozsahu je, jak bylo osvětleno výše, žaloba pro absolutní neplatnost uzavřené smlouvy nedůvodná. Právní předchůdkyni žalobkyně nevzniklo, a na žalobkyni nemohlo být převedeno, právo na zaplacení tzv. poplatku ani smluvních úroků. Pokud žalobkyně započetla platby žalovaného na úhradu čehokoliv jiného než částky, kterou žalovanému poskytla, učinila tak nesprávně, neboť pro to neexistoval a neexistuje právní důvod. Soud proto žalobu ve zbývající části výrokem II zamítl, a to včetně příslušenství sestávajícího z úroku z prodlení požadovaného za období před splatností dluhu z bezdůvodného obohacení, resp. z částky, jež žalovaný není povinen žalobkyni platit. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože byla v převážné části neúspěšná. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť mu žádné ve zdejším řízení nevznikly.