37 C 215/2023-38 — Okresní soud v Ústí nad Labem

Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu s příslušenstvím. Žalobkyně nárok odvozuje ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 311160297, kterou uzavřela společnost [právnická osoba] s žalovaným dne 18. 5. 2020. Na základě této smlouvy společnost [právnická osoba] žalovanému zapůjčila částku 50 000 Kč s tím, že žalovaný měl společnosti [právnická osoba] vrátit v 18 měsíčních splátkách celkem 104 642 Kč. Žalovaný na svůj dluh částečně plnil, zbývající část dlužné částky žalobkyně uplatňuje v tomto řízení, neboť tuto pohledávku nabyla od společnosti [právnická osoba] Žalovaný zůstal po celou dobu řízení pasivní a k věci se nijak nevyjádřil. Soud ve věci konal ústní jednání dne 7. 8. 2023, na které byly účastníci řádně předvoláni. Za žalobkyni byl přítomen její zástupce, žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud tedy věc projednal dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému dne 18. 5. 2020 částku ve výši 50 000 Kč v hotovosti, kterou se žalovaný zavázal vrátit společnosti [právnická osoba] v 18 měsíčních splátkách po 5 814 Kč s tím, že poslední splátka byla sjednána ve výši 5 804 Kč. Celková dlužná částka, kterou se žalovaný zavázal společnosti [právnická osoba] zaplatit činila 104 642 Kč a byla tvořená úvěrem ve výši 50 000 Kč a poplatkem ve výši 54 642 Kč složeným z úroku ve výši 40 550 Kč, odměny za zpracování ve výši 1 500 Kč a odměny za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 10 270 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že při uzavření smlouvy převzal v hotovosti částku zápůjčky. Zápůjční úroková sazba byla stanovena jako pevná pro celou dobu trvání smlouvy o zápůjčce a činila 86 % ročně. Ze smluvních podmínek, které nejsou smluvními stranami podepsány, soud zjistil bližší úpravu práv mezi společností [právnická osoba] a žalovaným. Ze zákaznické karty ze dne 18. 5. 2020 (dále jen„ zákaznická karta“) soud zjistil, že v ní jsou uvedeny identifikační údaje žalovaného, jenž bydlel jako nájemník, byl svobodný, dosažené vzdělání měl středoškolské s výučním listem, nebyl majitelem vozu, vydělával si jako žvinostník, jeho průměrný měsíční čistý příjem byl ve výši 11 532 Kč a odhadované měsíční výdaje byly ve výši 1 200 Kč. Žalovaný neměl kreditní kartu, ani zápůjčku u jiné společnosti a ani neměl bankovní účet. Údaje byly ověřeny podle daňového přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2018. Zákaznickou kartu žalovaný podepsal. Z tabulky umoření ke smlouvě o zápůjčce soud zjistil průběh splácení poskytnuté zápůjčky, když žalovaný uhradil celkem částku 1 100 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 a z její přílohy č. 1 soud zjistil, že došlo k postoupení sporné pohledávky společnosti [právnická osoba] za žalovaným na žalobkyni. Žalovanému bylo společností [právnická osoba] oznámeno postoupení sporné pohledávky ve výši 128 804,32 Kč bez příslušenství na žalobkyni, když mu bylo dne 24. 2. 2022 odesláno oznámení o postoupení pohledávky ze dne 30. 1. 2022, což se podává z oznámení o postoupení pohledávky a poštovního podacího lístku. Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházejícím žalobě ze dne 6. 6. 2022 zástupce žalobkyně urgoval žalovanou k úhradě sporné pohledávky. Odeslána byla 7. 6. 2022, jak vyplývá z podacího lístku. Z předložených listinných důkazů tak byl soudem zjištěn následující skutkový stav: Na žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovaným z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalovaným. Žalovaný při uzavření smlouvy o zápůjčce převzal od společnost [právnická osoba] v hotovosti částku 50 000 Kč, za což se zavázala vrátit společnosti [právnická osoba] částku 104 642 Kč tvořenou zápůjčkou ve výši 50 000 Kč a poplatkem ve výši 54 642 Kč složeným z úroku ve výši 40 550 Kč, odměny za zpracování ve výši 1 500 Kč a odměny za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 10 270 Kč Částku ve výši 104 642 Kč se pak zavázal vrátit společnosti [právnická osoba] v 18 měsíčních splátkách po 5 814 Kč s tím, že poslední splátka byla sjednána ve výši 5 804 Kč [právnická osoba] před poskytnutím úvěru při vyplnění zákaznické karty zjistila, že žalovaný bydlel jako nájemník, byl svobodný, dosažené vzdělání měl středoškolské s výučním listem, nebyl majitelem vozu, vydělával si jako živnostník, jeho průměrný měsíční čistý příjem byl ve výši 11 532 Kč a jeho odhadované měsíční výdaje byly ve výši 1 200 Kč. Žalovaný neměl kreditní kartu, ani zápůjčku u jiné společnosti a ani neměl bankovní účet. Údaje byly ověřeny podle daňového přiznání za rok 2018. Žalovaný na poskytnutou zápůjčku uhradil částku 1 100 Kč. Dlužnou částku pak žalovaný neuhradil ani přes předžalobní výzvu zástupce žalobkyně Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce následovně. Soud se v prvé řadě zabýval aktivní legitimací žalobkyně k podání projednávané žaloby. Protože společnost [právnická osoba] smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 postoupila spornou pohledávku dle 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), za žalovaným na žalobkyni, nezbývá než uzavřít, že žalobkyni svědčí aktivní legitimace k podání projednávané žaloby, jež tak byla podána osobou oprávněnou. Poté soud přistoupil ke zkoumání merita věci. Soud učinil závěr, že mezi společností [právnická osoba], jakožto věřitelem, a žalovaným, jako dlužníkem, byla uzavřena smlouva o zápůjčce podle § 2390 a násl. o. z. Žalovaný pak vystupoval v pozici spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. pročež je nutné uzavřít, že se jedná o smlouvu spotřebitelskou. S ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy o zápůjčce se na daný závazkový právní vztah aplikuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce (dále jen„ ZSÚ“). [právnická osoba] tedy byla povinna posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného-spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, který představuje popsaná zápůjčka ve výši 50 000 Kč. Posouzení schopnosti splácet úvěr je přitom závislé na disponibilních příjmech žalovaného, tedy příjmech po zohlednění pravidelných měsíčních výdajů. Soud je toho názoru, že posouzení úvěruschopnosti musí vycházet z doložených údajů o skutečném poměru mezi příjmy a výdaji žadatele o úvěr. Smyslem této povinnosti věřitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Soud v této souvislosti odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle nějž věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci společnost [právnická osoba] nedostála povinnosti stanovené jí v § 86 ZSÚ, jelikož před poskytnutím zápůjčky s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného splatit poskytnutou zápůjčku. Žalobkyně sice uvedla, že společnost [právnická osoba] zkoumala příjmy a výdaje žalovaného, a to na základě jím poskytnutých informací, které si následně ověřila, což měl být zaneseno v zákaznické kartě. Soud však musí konstatovat, že ze zákaznické karty se podává, že společnost [právnická osoba] ověřila tvrzení žalovaného pouze částečně ve vztahu k jeho příjmům (daňové přiznání k dani z příjmu FO za rok 2018), avšak společnost [právnická osoba] se již vůbec nezajímala o tvrzené výdaje žalovaného. Navíc tvrzené odhadované výdaje ve výši 1 200 Kč měsíčně působí velice podezřele, když si lze stěží představit, že by žalovaný, jenž bydlel v nájmu, byl schopen žít pouze za částku 1 200 Kč měsíčně. Bylo přitom na společnosti [právnická osoba], aby se doložením výdajů žalovaného skutečně zabývala a náležitě tak mohla posoudit jeho schopnost poskytnutou zápůjčku splatit. To však společnost [právnická osoba] neučinila a plně se spolehla na tvrzení žalovaného, která si pouze částečně (co do příjmů) ověřila. Soud podotýká, že nijak nezpochybňuje skutečnost, že pro splnění povinnosti dle § 86 ZSÚ postačuje uvedení podkladů, z nichž byla schopnost dlužníka poskytovaný úvěr splatit ověřena, aniž by věřitel musel současně pořizovat fotokopie dlužníkem předložených podkladů. V daném případě se však ze zákaznické karty, kterou žalobkyně soudu předložila jako jediný doklad prokazující řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, podává, že společnost [právnická osoba] sice získala určité dílčí informace o žalovaném, ale tyto již řádně neprověřila a nehodnotila a spolehla se pouze na nepodložená tvrzení žalovaného bez jakéhokoliv kritického zkoumání. Je přitom na první pohled podezřelé, jak malé měsíční výdaje žalovaný uvedl. Žalobkyně p