Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 92 296,90 Kč s příslušenstvím, tj. se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od , datum, do zaplacení z částky 45 276,72 Kč s tím, že žalovaný nesplnil povinnosti vyplývající ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , když nevrátil žalobkyni poskytnutý úvěr ve výši 42 800 Kč spolu s poplatkem za vyplacení tranší 710,85 Kč, poplatkem za službu „Presto“ 1 765,87 Kč, a to nejpozději do , datum, , za což mu žalobkyně vyúčtovala smluvní pokutu/úrok ve výši 44 747,88 Kč.2. Žalovaný se k podané žalobě písemně nevyjádřil.3. Soud nařídil jednání na den , datum, a účastníky k němu řádně a včas předvolal. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Neúčastí na jednání, na něž byla řádně předvolána, se žalobkyně dobrovolně připravila o případné dobrodiní poučení ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o.s.ř.“). Žalovaný se k jednání nedostavil, bylo jednáno v jejich nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o.s.ř.4. Soud provedl na jednání dokazování a učinil tento závěr o skutkovém stavu. Účastníci se prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne , datum, dohodli na uzavření smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, s postupným čerpáním, podle níž žalobkyně poskytne žalovanému úvěr ve výši až do výše 29 600 Kč, přičemž žalovaný ho zaplatí ve splátkách do , datum, , jak plyne z přehledu denních splátek na jistinu; žalovaný podepsal smlouvu dle jejího textu elektronicky. Další podmínky úvěru byly stanoveny všeobecnými obchodními podmínkami a sazebníkem. RPSN činilo 1 245,62 % dle údajů o poskytovateli spotřebitelského úvěru. Žalobkyně předtím ověřila identitu žalovaného a jeho bankovní účet prostřednictvím služby BankID. Z listiny nadepsané „Identifikované příjmy“ plyne pouze to, že žalobkyně považovala na základě blíže neuvedených informací za ověřený čistý příjem žalovaného ve výši 21 538 Kč, uvedený žalovaným činil 25 000 Kč. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti plyne, že žalobkyně měla k dispozici tyto údaje: žalovaný žije sám, je pracující, výdaje na bydlení činí 2 000 Kč; výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky 7 000 Kč, ostatní výdaje 2 000 Kč, výše ověřeného čistého měsíčního příjmu činí 21 538 Kč, výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem (tj. žalovaným) činí 25 000 000 Kč, regionální koeficient 1, rezerva pro výdaje 500 Kč, vypočítané minimální výdaje 11 610 Kč, disponibilní příjem 8 000 Kč, počet doporučených prodloužení 0, posouzení úvěruschopnosti úspěšné. Soud k tomu podotýká, že není zřejmé, z jakých zdrojů a informací žalobkyně vycházela. Dne , datum, odeslala žalobkyně na bankovní účet žalovaného částku 5 000 Kč, a následně částky až do celkové výše 43 391,73 Kč, jak plyne z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli. Žalovaný uhradil na jistinu částku 591,72 Kč. Právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému dne , datum, výzvu k úhradě dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, včetně dokladu o odeslání ze dne , datum, .5. O pravosti žalobkyní předložených provedených listinných důkazů soud neměl v řízení důvod pochybovat. Žalobkyně nicméně neprokázala, že by se jakkoli zabývala výší výdajů žalovaného např. na bydlení (tyto jsou uvedeny pouze ve výši 2 000 Kč měsíčně, což je více než nerealistické), či že by prováděla jeho lustraci v žalobkyni dostupných databázích. Žalobkyně coby poskytovatelka úvěru se měla lépe zabývat tvrzenými výdaji žalovaného, tyto však nezkoumala zjevně vůbec. Soud vyzval žalobkyni k dotvrzení řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. již v předvolání, na toto však nebylo reagováno.6. Po právní stránce posoudil soud věc následovně.7. Žalobkyně a žalovaný coby spotřebitel uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem, jednalo se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „ZSÚ“), ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, není-li dále uvedeno jinak (dále též „ZSÚ“), který je tak na věc nutno aplikovat, a to zejména jeho § 86 a § 87.8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru […] posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 věty prvé ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.10. Podle § 87 odst. 1 věty prvé a druhé ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.11. V předmětné věci žalobkyně neprokázala, že coby poskytovatelka úvěru splnila povinnosti podle § 86 odst. 1 ZSÚ. Žalobkyně předně nedoložila, že údaje, s nimiž při posouzení úvěruschopnosti žalovaného pracovala, skutečně pochází od žalovaného; dále není patrné, zda výši příjmů jakkoli ověřovala (např. z výplatní pásky, daňového přiznání, výpisu z bankovního účtu apod.); především však žalobkyně pochybila, když se spokojila s informacemi o výdajích žalovaného, jimiž se nijak dál nezabývala, navíc jsou ve výši 2 000 Kč např. na bydlení více než nerealistické. Znalost příjmů a výdajů žadatele o úvěr uvedených v žádosti o spotřebitelský úvěr bez jejich bližšího ověření nelze v žádném případě považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti. Poskytovatelka úvěru se dostatečně nezabývala výdaji žalovaného. Pokud žalobkyně neměla pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, pak to neprokázala, z provedeného dokazování naopak zjevně vyplývá opak. Žalovaný nebyl schopen uhradit na úvěr ničeho, resp. pouze 591,72 Kč. I z tohoto plyne jeho neschopnost splácet, když nebyl schopen hradit ani z počátku splátky úvěru.12. Soud na základě provedeného dokazování nemá posuzování úvěruschopnosti žalovaného za dostatečné, a proto konstatoval, že smlouva je podle § 87 odst. 1 ZSÚ neplatná, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu (nyní podle zákona, dříve dovozeno judikaturou SDEU a Nejvyššího soudu). Jedná se o neplatnost absolutní ve smyslu § 588 o. z. Takové nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru totiž odporuje citovanému ustanovení zákona o spotřebitelskému úvěru a současně zjevně narušuje veřejný pořádek, neboť poskytování úvěrů bez prověření úvěruschopnosti spotřebitelům, kteří nejsou schopni tyto včas splácet, může vést k jejich dalšímu zadlužování a konečnému zachycení do sítě státem zajišťovaného systému sociální podpory, což má pak negativní dopad na celou společnost a je ve zjevném rozporu se zájmem na ekonomicky zdravé a solventní společnosti a jejích členech.13. Žalobkyně zjevně částku 43 391,73 Kč žalovanému na základě neplatné smlouvy o úvěru poskytla a žalovaný uhradil částku 591,72 Kč, rozdíl činí 42 800 Kč. Kdo se podle § 2991 odst. 1 o. z. na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Žalovaný se tak dle soudu na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a vznikla mu povinnost plnění poskytnuté bez právního důvodu žalobkyni vrátit.14. O příslušenství pohledávky bylo rozhodnuto v souladu s § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy úrok z této částky soud stanovil od , datum, , kdy se dostal žalovaný do prodlení po vypovězení smlouvy o úvěru.15. Ve zbývajícím rozsahu je, jak bylo osvětleno výše, žaloba pro absolutní neplatnost smlouvy nedůvodná. Na poplatky ani úroky, jež byly součástí absolutně neplatné smlouvy o úvěru, nemá žalobkyně právo. Soud tedy žalobu zamítl v této části týkající se nároků ze smlouvy o úvěru, a to včetně příslušenství sestávajícího z prodlení požadovaného za období před splatností dluhu z bezdůvodného obohacení, resp. z částky, již žalovaný žalobkyni nedluží (výrok II).16. O nákladech řízení soud rozhodl dle poměrného procesního úspěchu ve věci dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně byla procesně neúspěšná, kdy jí bylo vyhověno v částce pouze v částce 42 800 Kč a v částce 49 496,90 Kč byla žaloba zamítnuta. Žalovanému však žádné náklady nevznikly. Soud proto žádnému z účastníků náklady řízení nepřiznal (výrok III).