5 C 77/2022-29 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

Žalobce se domáhal zaplacení částky 9 258 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 26. 5. 2021, na základě které žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaná na dluh ničeho neuhradila. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 5 000 Kč, poplatku za čerpání úvěru ve výši 1 000 Kč, úroku ve výši 2 895 Kč a účelně vynaložených nákladů ve výši 363 Kč. Soud vyzval žalovanou ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání dle ust. § 115a o.s.ř. Žalovaná se nijak nevyjádřila, soud proto dle ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal, že nemá proti rozhodnutí bez jednání námitek. Vzhledem k tomu, že bylo možno rozhodnout jen na základě předložených důkazů a žalobce souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, rozhodl soud bez nařízení jednání. Z provedeného dokazování vzal soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalobce uzavřel s žalovanou dne 26. 5. 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru (smlouva sice byla uzavřena distančním způsobem a není žalovanou vlastnoručně podepsána, avšak závěr o uzavření smlouvy a právním jednáním žalované byl podpořen předloženými otisky osobních dokladů žalované), na základě které poskytl žalované úvěrový limit do částky 50 000 Kč. Dne 26. 5. 2021 žalovaná čerpala částku 5 000 Kč. Žalovaná na dluh ničeho neuhradila. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle smlouvy o úvěru smluvní strany ujednaly úrok ve výši 20 % měsíčně, přičemž stane-li se dluh splatným, pak úrok ve výši 8 % ročně namísto úroku ve výši 20 % měsíčně. Smluvní úrok z úvěru do zesplatnění proto činil celkem 240 % ročně. Dle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. K požadavku přiměřenosti úroků viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Žalobce vystupoval v souvislosti s uzavíráním smlouvy jako podnikatel, žalovaná jako spotřebitel, smlouva o úvěru byla tedy smlouvou spotřebitelskou. Žalobce byl silnější stranou právního vztahu. Smlouva byla uzavřena adhezním způsobem, žalovaná neměla skutečnou příležitost ovlivnit obsah základních podmínek (viz ust. § 1798 a násl. o.z.). Ujednání o smluvním úroku do zesplatnění a smluvním úroku po zesplatnění je ujednáním nedělitelným (ust. § 576 o. z. a contrario), a proto má soud za to, že celé ujednání o smluvním úroku je, pro nepřiměřenost výše takového úroku v jeho souhrnu (v porovnání například s průměrnou výší úrokových sazeb u úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu, která v době uzavření smlouvy, v květnu 2021, činila 7,36 %, viz statistika ČNB úrokových sazeb u korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice – nové obchody), ujednáním příčícím se dobrým mravům. Soud proto žalobu v části, ve které se žalobce domáhá zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku a poměrné části zákonného úroku z prodlení (které jako příslušenství této části dluhu sdílí osud věci hlavní), pro absolutní neplatnost ujednání o smluvním úroku pro rozpor s ustanoveními na ochranu spotřebitele a pro rozpor dobrými mravy, zamítl. Smlouva o úvěru je z podstaty smlouvou úplatnou (úvěrovaný se zavazuje vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky), dle ust. § 1802 o.z., není-li výše úroků ujednána, platí dlužník úroky ve výši požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Je však třeba brát v potaz smlouvu jako celek. Smluvní strany vedle absolutně neplatného ujednání o smluvních úrocích ujednaly též poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 20 % z čerpané částky. Takové ujednání je dle svého obsahu též úplatou za poskytnutí peněžních prostředků, ač je ve smlouvě označeno jakkoliv. Úplatu ve výši 20 % z čerpané částky pak soud shledal přiměřenou, a proto neaplikoval ust. § 1802 o.z., když lze dojít k závěru, že úplata za poskytnutí peněžních prostředků byla ujednána, a to právě ve formě poplatku za čerpání. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobce uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které žalovaná čerpala úvěr v celkové výši 5 000 Kč, žalovaná na dluh ničeho neuhradila. Soud proto uložil žalované zaplatit žalobci dlužnou jistinu ve výši 5 000 Kč spolu s poplatkem za čerpání úvěru ve výši 1 000 Kč a účelně vynaloženými náklady ve výši 363 Kč, tedy celkem 6 363 Kč se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z., neboť je žalovaná s úhradou v prodlení. Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobce byl ve věci úspěšný z 69 %, žalovaná z 31 %, žalobci proto náleží náhrada nákladů řízení ve výši 38 % nákladů řízení žalobce. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech a tarifní hodnota nepřevyšuje 50.000 Kč, byla náhrada nákladů omezena dle ust. § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náhrada nákladů se skládá ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč, z částky 600 Kč za 3 úkony právní služby po 200 Kč dle ust. § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., z částky 300 Kč jako 3 paušálních náhrad nákladů po 100 Kč. Náhrada nákladů je pak dle ust. § 137 o.s.ř. zvýšena o 21 % DPH, tedy o částku 189 Kč. Celková náhrada nákladů činí 1 489 Kč, poměrná část ve výši 38 % pak činí 566 Kč a dle ust. § 149 o.s.ř. je žalovaná povinna ji zaplatit k rukám právního zástupce žalobce.