7 C 228/2021-27 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se po žalované návrhem na vydání EPR ze dne 31.8.2021 domáhal zaplacení 6 733 se zákonným úrokem z prodlení z 6 733 Kč od 7.11.2017 do zaplacení s tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela se společností [právnická osoba] (dále též předchůdce) smlouvu o úvěru, na základě které obdržela žalovaná částku 7 000 Kč. Ten se žalovaná zavázala splatit nejpozději do 6.11.2017 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 120 Kč. Úvěr byl sjednán prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a vyplacen na uvedený bankovní účet. Žalovaná dluh ve lhůtě splatnosti řádně a včas neuhradila a ocitla se tak v prodlení. Z předchůdce pak byla pohledávka postoupena na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. 2. Soud návrhu vyhověl a vydal ve věci elektronický platební rozkaz, proti kterému podala žalovaná včasný odpor. Žalovaná v průběhu řízení potvrdila, že smlouvu uzavřela a úvěr čerpala. Poukázala však na skutečnost, že dluh je po ní vymáhán dlouhodobě a to vždy s různými dlužnými částkami. Dne 13.4.2021 po ní byla požadována částka 3 387 Kč, kdy po dohodě s věřitelem uhradila dne 24.5.2021 částku 1 387 Kč. 3. Ačkoliv žalovaná v podaném odporu, resp. následném vyjádření de facto nárok žalobce uznala, soud přesto nerozhodl rozsudkem pro uznání ve smyslu ustanovení § 153a o.s.ř. a to z důvodu, že pro jeho vydání nebyly splněny podmínky ve smyslu § 153a odst. 2 ve spojení s § 99 odst. 2 o.s.ř., tj. soud shledal nárok žalobce částečně rozporu s právními předpisy (k tomu odůvodnění níže). 4. Žalobce se z jednání soudu omluvil, o odročení nežádal. Proto soud postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez jeho přítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 5. Z provedeného dokazování, tj. z nesporných tvrzení účastníků a dále ze smlouvy o úvěru [číslo] formuláře pro standartní informace a výpisu účtu má soud za prokázané že, předchůdce uzavřel dne [datum] s žalovanou prostředky komunikace na dálku Smlouvu o spotřebitelském úvěru, jíž se předchůdce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 7 000 Kč a ta se mu ho zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 1 120 Kč a to do 6.11.2017. Žalovaná úvěr čerpala uvedené dne, avšak ve lhůtě splatnosti neuhradila. Dle smluvních ujednání nebyla úroková sazba vůbec uvedena a RPSN činilo 4692%. 6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a oznámením o postoupení pohledávky, které bylo žalované zasláno dne 13.4.2021 žalobce dále prokázal svá tvrzení, že na něho přešla pohledávka předchůdce za žalovanou, že tato skutečnost byla žalované označena a současně, že byla žalovaná v rámci předžalobní výzvy zasílané spolu s oznámením vyzvána k dobrovolnému splnění povinnosti. 7. Žalovaná poštovními poukázkami prokázala, že dne 24.5.2021 ve prospěch účtu [bankovní účet] uhradila 1 387 Kč a dne 18.10.2021 dvakrát po 1 000 Kč. 8. V průběhu jednání konaného dne 10.11.2021 byla žalovaná vyzvána dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení ohledně úhrady všech plateb, tj. zániku pohledávky v celém rozsahu s poučením o následcích dle § 118b. Na výzvu nebylo ve stanovené lhůtě a ani poté reagováno. 9. Žalobce podáním ze dne 11.1.2022 uvedl, že dne 20.10.2021 přijal platbu žalované ve výši 511 Kč s tím, že ohledně této částky bere žalobu zpět a dále žádá úhradu částky 6 222 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z 6 733 Kč od 26.9.2021 do 20.10.2021 a z částky 6 222 Kč od 21.10.2021 do zaplacení. 10. Jelikož žalovaná s částečným zpětvzetím souhlasila, rozhodl soud dle § 96 odst. 1, 2, 3 a 4 o.s.ř. a řízení ohledně částky 511 Kč zastavil (výrok I. rozsudku). 11. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 12. Za spotřebitelské smlouvy se tak považují smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a podnikatelem (§ 1810 o.z.). 13. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 o.z.). 14. Po shora provedeném skutkovém zjištění dospěl soud k závěru, že mezi účastníky sporu nebyla platně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Jak totiž vyplývá ze samotného ustanovení § 2395 o.z., pak esenciální náležitostí smlouvy o úvěru jest stanovení úrokové sazby. Tu předchůdce vůbec neurčil. Je tak otázkou, zda úrok není fakticky zohledněn v poplatku za sjednání úvěru ve výši 1 120 Kč. S ohledem na výši sjednaného poplatku a krátkodobost poskytnutého úvěru pak činí RPSN 4692% p.a. Taková ujednání jsou dle přesvědčení soudu nepřiměřená a podle § 1815 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se k takovému ujednání nepřihlíží. S ohledem na nezbytnost zajistit ochranu spotřebitele soud nepřiměřenost ujednání zkoumá z úřední moci, tedy bez toho, že by spotřebitel takovou námitku uplatnil. 15. V projednávané věci má soud za to, že bylo prokázáno poskytnutí finančních prostředků žalované ve výši 7 000 Kč. Při hodnocení ujednání ohledně sjednané výše úroků z úvěru dospěl soud k závěru, že ujednání je neplatné pro jeho nesrozumitelnost, resp. rozpor s kogentními ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. Mimo to sjednaná sazba RPSN je v daném případě nepřiměřená, zakládající významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele. V této souvislosti je nutné připomenout, že smlouva o úvěru je podle zákona o ochraně spotřebitele spotřebitelským úvěrem. Pro hodnocení jednotlivých ujednání takové smlouvy je nutné vycházet z ustanovení § 1813 a § 1815 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V souzené věci je ujednání o výši úroků a RPSN sjednáno ve smlouvě, která byla připravena jako formulář ze strany předchůdce. Takové ujednání není shledáno jako individuální, když žalovaná (spotřebitel) neměla reálnou možnost ovlivnit obsah tohoto ujednání (ustanovení § 1813 a následujících je provedena směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne 15.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách). Ujednání spotřebitelských smluv musí být posuzována z hlediska přiměřenosti tak, jak je uvedeno shora. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání spotřebitele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech, navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti. 16. Z § 1813 vyplývá, že při zkoumání výrazné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje druhý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 občanského zákoníku), zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, které za něj podnikatel poskytuje. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze výrazná nerovnováha, tzv. taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele. 17. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha (v rozporu s požadavkem dobré víry), je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytoval, který jednal se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumět očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13 EHS (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám, nemělo by být zneužíváno. 18. V dané věci lze dovodit, že ve smlouvě absentuje zcela jednoznačné a srozumitelné ujednání o úrocích z úvěru – ujednání o příslušenství a RPSN nebylo individuálně sjednáno, když žalovaná neměla reálnou možnost ovlivnit jeho obsah. Toto ujednání bylo připraveno stranou předchůdce v citované smlouvě. To však ještě neznamená, že takové ujednání musí být vždy v rozporu s požadavkem přiměřenosti. V dané věci však výše úroku, resp. RPSN znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. 19. Předchůdci proto vzniklo pouze právo na vrácení bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (§ 2991 a násl. o.z.). Žalobci tak vzniklo právo na zaplacení částky 7 000 Kč. Při zohlednění již provedených plateb žalované v celkové výši 3 387 a při zohlednění částečného zastavení řízení pro zpětvzetí co do částky 511 Kč rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 o.z. Lhůta k úhradě přisouzených částek byla žalované stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. věta za středníkem a to s ohledem na její osobní situaci. Prodloužením lhůty pro splnění dluhu má žalovaná možnost si zajistit finanční prostředky, pohledávku uhradit a vyhnout se tak vykonávacímu říz