7 C 291/2021-16 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 7 322,35 s tím, že žalovaný dne 11.7.2019 uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] (dále též předchůdce) smlouvu o úvěru, na základě které obdržel žalovaný částku 3 500 Kč. Ten se žalovaný zavázal splatit nejpozději do 10.8.2019 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši Kč. Úvěr byl sjednán prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a vyplacen na uvedený bankovní účet. Žalovaný dluh ve lhůtě splatnosti neuhradil a ocitl se tak v prodlení. Z předchůdce pak byla pohledávka postoupena na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1.1.2021. 2. Soud návrhu vyhověl a vydal ve věci elektronický platební rozkaz, proti kterému podal žalovaný včasný blanketní odpor, který následně doplnil o vyjádření, že nárok žalobce uznává. S ohledem na svou finanční a osobní situaci požádal o možnost splácet dluh ve formě splátek po 1 000 Kč. 3. Ačkoliv žalovaný v podaném odporu, resp. následném vyjádření de facto nárok žalobce uznal, soud přesto nerozhodl rozsudkem pro uznání ve smyslu ustanovení § 153a o.s.ř. a to z důvodu, že pro jeho vydání nebyly splněny podmínky ve smyslu § 153a odst. 2 ve spojení s § 99 odst. 2 o.s.ř., tj. soud shledal nárok žalobce částečně rozporu s právními předpisy (k tomu odůvodnění níže). 4. Žalobce se z jednání soudu omluvil, o odročení nežádal. Proto soud postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez jeho přítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 5. Z provedeného dokazování, tj. ze smlouvy o úvěru číslo [anonymizováno], potvrzení o platbě a dále nesporných tvrzení účastníků má soud za prokázané že, mezi společností [právnická osoba], [IČO] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem byla dne 11.7.2019 uzavřena prostředky komunikace na dálku Smlouvu o spotřebitelském úvěru, jíž se předchůdce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 3 500 Kč a ten se mu ho zavázal vrátit spolu s poplatkem za zápůjčku ve výši 3 822,35 Kč a to do 10.8.2019. Žalovaný úvěr čerpal dne 11.7.2019, avšak ve lhůtě splatnosti neuhradil. Dle smluvních ujednání činila úroková zápůjční sazba 40% a RPSN 9088,10%. Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 3.4.2021 a předžalobní upomínkou ze dne 3.4.2021 včetně podacího lístku žalobce dále prokázal svá tvrzení, že na něho přešla pohledávka předchůdce (správě [právnická osoba]) za žalovaným, že tato skutečnost byla žalovanému oznámena a současně, že byl žalovaný v rámci předžalobní výzvy zasílané spolu s oznámením vyzván k dobrovolnému splnění povinnosti. Pro úplnost třeba dodat, že žalobce v žalobních tvrzeních nesprávně označil svého předchůdce [právnická osoba], [IČO], namísto [právnická osoba]. Jelikož však předložené listiny a nesporné (uznávací) prohlášení žalovaného prokazují, že skutečným předchůdcem byl [právnická osoba], nečinil soud v této souvislosti vůči žalobci žádné další výzvy k odstranění nesprávností v jeho tvrzeních. 6. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 7. Za spotřebitelské smlouvy se tak považují smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a podnikatelem (§ 1810 o.z.). 8. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 o.z.). 9. Po shora provedeném skutkovém zjištění dospěl soud k závěru, že mezi účastníky sporu nebyla platně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na výši sjednaného poplatku a krátkodobost poskytnutého úvěru činí RPSN 9088,10% p.a. Taková ujednání jsou dle přesvědčení soudu nepřiměřená a podle § 1815 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se k takovému ujednání nepřihlíží. S ohledem na nezbytnost zajistit ochranu spotřebitele soud nepřiměřenost ujednání zkoumá z úřední moci, tedy bez toho, že by spotřebitel takovou námitku uplatnil. 10. V projednávané věci má soud za to, že bylo prokázáno poskytnutí finančních prostředků žalovanému ve výši 3 500 Kč. Při hodnocení ujednání ohledně sjednané výše RPSN je dle závěru soudu tato v daném případě nepřiměřená, zakládající významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele. V této souvislosti je nutné připomenout, že smlouva o úvěru je podle zákona o ochraně spotřebitele spotřebitelským úvěrem. Pro hodnocení jednotlivých ujednání takové smlouvy je nutné vycházet z ustanovení § 1813 a § 1815 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V souzené věci je ujednání o výši úroků a RPSN sjednáno ve smlouvě, která byla připravena jako formulář ze strany předchůdce. Takové ujednání není shledáno jako individuální, když žalovaný (spotřebitel) neměl reálnou možnost ovlivnit obsah tohoto ujednání (ustanovení § 1813 a následujících je provedena směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne 15.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách). Ujednání spotřebitelských smluv musí být posuzována z hlediska přiměřenosti tak, jak je uvedeno shora. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání spotřebitele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech, navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti. 11. Z § 1813 vyplývá, že při zkoumání výrazné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje druhý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 občanského zákoníku), zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, které za něj podnikatel poskytuje. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze výrazná nerovnováha, tzv. taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele. 12. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha (v rozporu s požadavkem dobré víry), je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytoval, který jednal se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumět očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13 EHS (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám, nemělo by být zneužíváno. 13. V dané věci lze dovodit, že ujednání o příslušenství a RPSN nebylo individuálně sjednáno, když žalovaný neměl reálnou možnost ovlivnit jeho obsah. Toto ujednání bylo připraveno stranou předchůdce v citované smlouvě. To však ještě neznamená, že takové ujednání musí být vždy v rozporu s požadavkem přiměřenosti. V dané věci však výše úroku, RPSN znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. 14. Předchůdci proto vzniklo pouze právo na vrácení bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (§ 2991 a násl. o.z.). Žalobci tak vzniklo právo na zaplacení částky 3 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení dle § 1970 o.z. (výrok I.). 15. Ohledně poplatku 3 822,35 Kč vč. zákonného úroku z prodlení byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II). 16. Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy ne/úspěch účastníků ve věci je takřka totožný a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku. 17. Lhůta k úhradě přisouzených částek byla žalovanému stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř. věta za středníkem a to s ohledem na jeho finanční a osobní situaci a dále souhlasné stanovisko žalobce.