14 C 236/2023-27 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení 32 543,58 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který byl žalovanému poskytnut na základě smlouvy uzavřené dne 6.6.2019, č. , hodnota, . Smlouvu o úvěru uzavřel se společností , právnická osoba, ., která následně svou pohledávku postoupila na žalobce. Učinila tak smlouvou o postoupení pohledávky.2. Žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému neúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 34 000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou sjednanou na dobu určitou. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnutý úvěr zpět spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 273 Kč, poplatkem za sjednání úvěru ve výši 16 660 Kč a inkasním poplatkem ve výši 6 120 Kč, tj. v celkové částce 63 210 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 4 515 Kč, kdy první splátka byla splatná do měsíce po podpisu smlouvy. Poslední splátka měla být splatnou 6.8.2020. Žalovaný svůj závazek neplnil řádně a včas a ocitl se v prodlení. Dluh na jistině je tak představován částkou 10 809,26 Kč a dlužný úrok činí 355,70 Kč, dlužný poplatek za poskytnutí úvěru 4 990,40 Kč a dlužný poplatek za administrativní činnost 946,43 Kč, dlužný inkasní poplatek činí 1 833,21 Kč. Žalobce dále požaduje smluvní pokutu ve výši 13 608,58 Kč, úrok od splatnosti úvěru ve výši 15% ročně a úrok z prodlení.3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.4. Soud jednal a rozhodoval bez přítomnosti žalovaného, žalovaný se na doručené předvolání nedostavil, svou neúčast neomluvil, o odročení nepožádal (ust. § 101 odst.3 o.s.ř.)5. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že žalovanému bylo poskytnuto 34 000 Kč a zavázal se vrátit jistinu, úrok ve výši 3 273 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 16 660 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu 3 157 Kč a za inkaso v hotovosti 6 120 Kč. Celkem měl žalovaný zaplatit 63 210 Kč ve 14ti měsíčních splátkách po 4 515 Kč. Za prodlení se splátkou je žalovaný povinen hradit 0,1% z příslušné částky se splatností následujícího dne po prodlení. V článku splatnost úvěru a výše úroku je uvedeno, že splatnost úvěru, zápůjční úroková sazba a roční procentní sazba nákladů týkající se úvěru podle této smlouvy je uvedena v řádku níže, u úvěru na 14 měsíců je uvedeno 15% jako zápůjční úroková sazba a 272,44 % jako RPSN. Dále je zde uvedeno, že úrok je počítán denně ze skutečně vyčerpané a nesplacené jistiny úvěru. Denní úrok je stanoven z roční úrokové sazby s předpokladem kalendářního roku trvajícího 365 dní. Zápůjční úroková sazba představuje pevnou úrokovou sazbu, která může byt měněna výhradně písemným dodatkem k této smlouvě.6. Soud dále zjistil, že žalovaný zaplatil celkem 44 275 Kč, do 21.9.2020 to byla částka 35 275 Kč, do 22.4.2021 částka 37 275 Kč (zjištěno z transakční historie), věřitel postoupil svou pohledávku na žalobce a žalovanému to bylo oznámeno (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu pohledávek, oznámení). Žalovanému byla zaslána i předžalobní upomínka (zjištěno z upomínky).7. Soud dále žalobce poučil dle ust. § 118a o.s.ř. o tom, že musí prokázat, že byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného a dále musí řádně tvrdit, proč požaduje úrok ve výši 15% do budoucna, když takové ujednání ze smlouvy nevyplývá.8. Žalobce pak uvedl, že žalovaný sdělil potřebné informace o své úvěruschopnosti v žádosti o úvěr a věřitel neměl důvod o těchto informacích pochybovat, přičemž listiny, potřebné k prokázání úvěruschopnosti měl věřitel k dispozici, což postačuje (např. dle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.7.2020, č.j. 5 Co 231/2020 – 97). Úrok ve výši 15% ročně byl sjednán ve smlouvě v článku Splatnost, úrok a RPSN úvěru. Dále vzal žalobce žalobu částečně zpět, a to co do kapitalizovaného úroku a úroku z prodlení celkem v částce 2 988,50 Kč, a to po přepočítání kapitalizovaných částek.9. Soud postupoval dle ust. § 96 odst.2 o.s.ř. a řízení v rozsahu zpětvzetí částečně zastavil.10. Z žádosti o úvěr pak soud zjistil, že žalovaný uvedl, že má příjem ze zaměstnání ve výši 18 000 Kč a výsluhu 10 000 Kč, což věřitel měl ověřit dle výplatních pásek, pracovní smlouvy a výměru výsluhy. Celkové měsíční výdaje byly 14 152 Kč.11. Smlouvou o úvěru ze dne 6.6.2019 prokázal své tvrzení o tom, že mezi právním předchůdcem žalobce, tj. společnost , právnická osoba, . a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru. Smlouva o úvěru byla uzavřena ve smyslu ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že se označená smlouva týká úvěru, jde o smlouvu o finanční službě tak, jak ji definuje ustanovení § 1841 občanského zákoníku. Dle přesvědčení soudu byl žalovaný jako účastník smlouvy a spotřebitel při uzavření smlouvy náležitě seznámen se smluvními podmínkami pro poskytnutí úvěru. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru platnou, vznikla žalovanému povinnost úvěr žalobci vrátit. Jedná se o poskytnutý úvěr ve výši 34 000 Kč. Pokud se žalovaný ocitl v prodlení s jeho vrácením, vznikl žalobci nárok také na zaplacení úroku z prodlení v zákonem stanovené výši z dlužné jistiny.12. Soud se dále zabýval platností ujednání vyplývající ze smlouvy o povinnosti žalovaného zaplatit úrok ve výši 3 273 Kč a další platby při poskytnutí úvěru. Při hodnocení těchto ujednání soud dospěl k tomu závěru, že požadavek žalobce na zaplacení nákladů v souvislosti s poskytnutím úvěru je nepřiměřený, zakládající významnou nerovnováhu v právech a povinnostech zúčastněných stran. V projednávané věci má soud za to, že ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit sjednaný úrok v celkové výši 3 273 Kč je přiměřené. Ohledně zbývajícího požadavku však soud neshledal nárok žalobce důvodný, a to pro jeho nepřiměřenost.13. S ohledem na stav účastníků, kdy na straně žalobce vystupuje podnikatel a žalovaný je fyzickou osobou – spotřebitelem, je nutné v důsledku posouzení platnosti ujednání obsažených ve smlouvě aplikovat ustanovení § 1810 a následujících občanského zákoníku. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.14. V ustanovení § 1813 a následujících je provedena směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 15.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ujednání spotřebitelských smluv musí být posuzována i z hlediska její přiměřenosti podle § 1813 a § 1814 občanského zákoníku. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli, především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání podnikatele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech, navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti.15. Z § 1813 vyplývá, že při zkoumání významné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje hrubý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 občanského zákoníku), zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, která za něj podnikatel poskytuje. Relevantní při zkoumání nepřiměřenosti ujednání je pouze významná nerovnováha, tzv. taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele.16. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha „v rozporu s požadavkem dobré víry“ je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem uctivě a přiměřeně, mohl očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13/EHS (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám, nemělo by být zneužíváno.17. V souzené věci lze dovodit, že ujednání o platbách za poskytnutí úvěru nebylo individuálně sjednáno. Žalovaný neměl reálnou možnost ovlivnit jeho obsah. Podpisem smlouvy se zavázal zaplatit žalobci úrok v celkové výši 3 273 Kč a dále platby za poskytnutí úvěru částkou 25 937 Kč. Ujednání o platbách za poskytnutí úvěru bylo připraveno stranou žalobce v předtištěné smlouvě o úvěru. To však ještě neznamená, že takové ujednání musí být vždy v rozporu s požadavkem přiměřenosti.18. Podle § 1815 občanského zákoníku se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Soud zkoumá, zda se k ujednání nepřihlíží z úřední moci. Opačný přístup by potíral význam ochrany spotřebitele.19. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že předmětné ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady za poskytnutí úvěru částkou ve výši 25 937 Kč je nepřiměřené, a proto se k