14 C 41/2023-34 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 56 310 Kč s tím, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba] uzavřel se žalovaným smlouvu o půjčce, podle které mu poskytl půjčku ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jistinu a poplatek ve výši 26 560 Kč. Žalovaný měl vše vrátit v 52 týdenních splátkách po 1 280 Kč, poslední splátka byla stanovena na den 14.2.2006. Žalovaný podmínky smlouvy neplnil a splátky řádně nehradil, proto vzniklo věřiteli právo na uhrazení celé částky najednou, a to ke dni 13.8.2005 Celkem žalovaný uhradil 10 250 Kč. Právo na úrok z prodlení z jistiny měl věřitel od marného uplynutí týdenní lhůty do zaplacení. Věřitel pak postoupil pohledávku na žalobce, žalovaného o tom uvědomil. Žalobce se nyní domáhá dlužné jistiny ve výši 33 840,14 Kč, dlužného poplatku ve výši 22 469,86 Kč kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení 68 465,61 Kč a dále požaduje úroky z prodlení do budoucna. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Soud ve věci jednal a rozhodoval bez přítomnosti účastníků, žalobce svou nepřítomnost omluvil, o odročení nepožádal, žalovaný se na fikcí doručené předvolání nedostavil, svou neúčast neomluvil, o odročení nepožádal (ust. § 101 odst3 o.s.ř.). 4. Soud ve věci vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], uzavřela se žalovaným smlouvu o půjčce tak, jak je v žalobě tvrzeno. Smlouvou o půjčce ze dne 8.2.2005 evidovanou pod [číslo] bylo žalovanému půjčeno 40 000 Kč. K předání půjčky došlo v den podpisu smlouvy. Tuto skutečnost stvrdil žalovaný svým podpisem připojeným na smlouvě. Z označené smlouvy bylo dále zjištěno, že celková dlužná částka, kterou se žalovaný zavázal podpisem smlouvy splatit, byla představována částkou 66 560 Kč, tj. 40 000 Kč jako půjčka a 26 560 Kč jako tzv. poplatek. Uvedenou sumu se zavázal splácet v 52 týdenních splátkách po 1 280 Kč. Z předložené smlouvy soud dále zjistil, že se jedná o formulářovou smlouvu, kde jsou údaje o žalovaném a výši půjčených peněž i dohodnutých splátek vypsány rukou. Smlouva v záhlavní odkazuje na Smluvní podmínky, které jsou její nedílnou součástí s uvedením, že se jedná o smluvní podmínky uvedené na zadní straně formuláře. Smluvní podmínky jsou připojeny k uvedené smlouvě. Nejsou však opatřeny podpisem žalovaného ani právního předchůdce žalobce. Jedná se o samostatnou listinu, která mimo jiné v článku 1 obsahuje údaj o výši roční procentní sazby nákladů („ RPSN“), a to ve třech variantách podle dohodnutého počtu splátek. Smluvní podmínky dále obsahují v článku 8 právo věřitele požadovat uhrazení celé zbývající neuhrazené dlužné částky v případě nedodržení splátek. V dalších článcích jsou obsaženy údaje zejména vysvětlujícího charakteru. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný uvedl, že má příjem ze zaměstnání ve výši 16 000 Kč, výdaje 8 500 Kč. Pohledávku postoupil věřitel na žalobce, žalovanému to bylo oznámeno (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek, oznámení, podacího lístku). Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka (zjištěno z upomínky a podacího lístku). 5. S ohledem na shora uvedené vzal soud za zjištěné, že žalovaný převzal od právního předchůdce žalobce půjčku ve výši 40 000 Kč. Dle tvrzení žalobce obsaženého v žalobě zaplatil žalovaný ve prospěch této půjčky částku 10 250 Kč. 6. Předně je třeba uvést, že pro právní hodnocení věci je nutné použít zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, a zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, platný k datu uzavření smlouvy o půjčce (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). 7. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, přenechává smlouvou o půjčce věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit mu po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 8. Podle § 52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé dodavatel. 9. Podle § 55 odst. 1 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odstavce druhého ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. 10. Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. 11. V této souvislosti je nutné poukázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, podle kterého v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na něž spotřebitel připojuje svůj podpis). V pozitivním právu se ochrana spotřebitele promítá například do podoby vyšší informační povinnosti dodavatele, do práva spotřebitele odstoupit od smlouvy, do podoby zákazu u některých ujednání o spotřebitelských smlouvách či do podoby příkazu, v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv, vykládat pro spotřebitele co nejpříznivěji (§ 51 a následujících obč. zák. č. 40/1964 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2013). Princip autonomie a vůle a princip rovnosti je doplňován a korigován principem ekvity či spravedlnosti. Zcela jasně je to patrné na ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., kde je uvedeno, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V tomto ustanovení je uvedeno, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy v neprospěch spotřebitele. 12. Podle ust. § 4 odst.2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb. musí smlouva o spotřebitelském úvěru obsahovat stanovení roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr. 13. Podle ust. § 6 zákona č. 321/2001 Sb. nesplňuje-li smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru náležitosti uvedené v § 4, pokládá se spotřebitelský úvěr za úvěr úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uveřejněné pro příslušné období Českou národní bankou; ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr se stávají neplatnými, to vše s účinností ode dne, kdy spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele. 14. Pro vyhodnocení nároku žalobce na zaplacení částky uplatněné žalobou je nutné zabývat se platností uzavřené smlouvy o půjčce, a to s přihlédnutím ke shora citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovením občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2013. 15. S ohledem na ustanovení § 56 odst. 3 písmeno g) občanského zákoníku se soud zabýval přípustností sjednaného poplatku ze smlouvy, když nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, a podle ustanovení § 55 odst. 2 občanského zákoníku jsou ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 neplatná. 16. Jak již bylo shora uvedeno, předmětná smlouva o půjčce byla žalovaným řádně podepsána. Žalovaným tedy v době podpisu věděl, že celková dlužná částka bude činit 66 560 Kč. Ve smlouvy samotné však není uvedena roční procentní sazba nákladů, ta je v samostatné listině bez podpisu smluvních stran. Tato smlouva tedy v rozporu s ustanovením § 4 zákona č. 321/2001 Sb. neobsahuje povinné informace. Tuto skutečnost nemůže zhojit tvrzení žalobce o tom, že takové údaje jsou obsahem smluvních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy. V této souvislosti lze opakovaně připomenout nález Ústavního soudu České republiky I. ÚS 3512/11 ze dne 11. listopadu 2013, v němž Ústavní soud uzavřel, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich často v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou. Pokud tak i přesto učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. 17. S ohledem na učiněný závěr a s přihlédnutím k ustanovení § 6 zákona č. 321/2001, s přihlédnutím k závěrům vyslovených v nálezu Ústavního soudu citovanému shora soud uzavřel, že smlouva o půjčce je v části ujednání o výši poplatku neplatná a to podle § 55 odst. 2 ve spojení s § 56 odst.