18 C 153/2022-61 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 27 700 Kč s příslušenstvím, kterou byla žalovaná povinna zaplatit z titulu dvou úvěrových smluv. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěry, které jí byly poskytnuty. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinila v řízení spornými. 3. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: 5. Původní věřitel a žalovaná uzavřeli dne 23. 9. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč. Daný úvěr se žalovaná zavázala splatit do 60 týdnů, a to spolu s částkou 8 000 Kč sestávající z úroku a poplatků (smlouva o úvěru ze dne 23. 9. 2019). V žádosti o tento spotřebitelský úvěr žalovaná uvedla, že je svobodná, má učňovské vzdělání, žije s rodiči, nemá nezaopatřené děti, je zaměstnána. Žalovaná dále uvedla, že nemá žádné zápůjčky či úvěry. V žádosti je uvedeno, že příjem žalované činí 13 829 Kč a její výdaje činí celkem 10 320 Kč. Žalovaná měla jednu exekuci (karta zákazníka ze dne 23. 9. 2019). Na tento svůj závazek žalovaná uhradila celkem 6 100 Kč (přehled úhrad). 6. Původní věřitel a žalovaná dále uzavřeli dne 19. 12. 2019 další smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč. Daný úvěr se žalovaná zavázala splatit do 60 týdnů, a to spolu s částkou 8 000 Kč sestávající z úroku a poplatků (smlouva o úvěru ze dne 19. 12. 2019). V žádosti o tento spotřebitelský úvěr žalovaná uvedla, že je svobodná, má učňovské vzdělání, žije s rodiči, je zaměstnána. Žalovaná dále uvedla, že má u původního věřitele úvěr. V žádosti je uvedeno, že příjem žalované činí 14 755 Kč a její výdaje činí celkem 11 130 Kč. Žalovaná měla jednu exekuci (karta zákazníka ze dne 23. 9. 2019). Na tento svůj závazek žalovaná uhradila celkem 2 200 Kč (přehled úhrad). 7. Původní věřitel postoupil obě pohledávky za žalovanou ve prospěch žalobkyně, o čemž byla žalovaná vyrozuměna ze strany postupitele (postupní smlouva a její přílohy, oznámení o postoupení, potvrzení o odeslání). Žalovaná byla následně vyzvána k plnění právním zástupcem žalobkyně (předžalobní výzva a potvrzení o odeslání). 8. Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, plyne právní názor, že k řádnému s odbornou péčí, náležitému a úplnému přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného stačilo, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce. 9. Žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotných uzavřených smlouvách a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“). 10. Žalobkyně prokázala notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávky z původního věřitele na současnou žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022). 11. Soud dospěl k závěru, že smlouvy o úvěru jsou neplatné podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. 12. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost spotřebitele posouzena řádně nebyla. Úvodem soud uvádí, že jako nepřípadný hodnotí odkaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, neboť jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. Pro danou věc je však relevantní ZSÚ, který v § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat. Žalobkyně však uvedla, že kopie dokladů vůbec nemá, což vede k tomu, že soud nemůže čerpat skutkové poznatky přímo z listin, které mají tvrzené skutečnosti dokládat, a nemůže si tak ani učinit celkový obraz o ekonomické situaci žalované před poskytnutím spotřebitelského úvěru. I kdyby měly zákaznické karty prokazovat, že předmětné listiny žalovaná předložila, nemohou prokazovat jejich obsah, a tím tedy ani nemohou prokazovat, zda původní věřitel dostál svým povinnostem podle ZSÚ. 13. Obě karty zákazníka jsou v podstatě totožné, drobně se liší v části finanční situace žalované. Co se týče příjmové stránky, je zde uvedena poměrně nízká mzda, přičemž soudu nebyly předloženy dokumenty, z nichž by mohl uvedené údaje ověřit. V kartách je dále uvedeno, že žalovaná bydlela u rodičů a matce přispívá na náklady bydlení ve výši 1 500 Kč. Pak ale soudu není zřejmé, co vůbec mohl původní věřitel zjistit z faktur za energie. Stejně tak není zřejmé, co konkrétně měl původní věřitel zjistit z bankovních výpisů. Zároveň je v obou kartách uvedeno, že žalovaná již je v exekuci. Za situace, kdy u první smlouvy původní věřitel v podstatě nijak neověřoval výdaje žalované, a u druhé smlouvy sice je uvedeno, že byl předložen bankovní výpis, ale není jasné, co z něj bylo zjištěno a jak věřitel reflektoval jeho obsah (žalovaná v té době byla stále v exekuci, měla dřívější úvěr u stejného věřitele), má soud za to, že věřitel neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalované dostatečným způsobem, tj. nevyžádal si od žalované ověřitelným způsobem relevantní doklady o výši jejích plateb za její pravidelné výdaje a spolehl se na žalovanou deklarované částky; zde lze poukázat např. na to, že žalovanou deklarované osobní výdaje činí pouze 4 000 Kč (cca 130 Kč na den – takový ničím nedoložený odhad podle soudu zjevně reálným životním nákladům dospělého člověka neodpovídá), a že žalovaná má„ další výdaje“ ve výši cca 5 000 Kč, přičemž ze specifikace těchto dalších výdajů v kartě lze dovodit, že jde zřejmě o plnění různých veřejnoprávních povinností, tedy dalších závazků žalované. 14. S ohledem na nízký příjem žalované, poměrně vysokou částku k úhradě, skutečnost, že žalovaná již byla v exekuci, postupnou kumulaci dluhů (opakované sjednávání úvěrů) a nedostatečné zkoumání výdajové stránky žalované bylo povinností věřitele majetkové poměry žalované dále prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalované, když se nabízela důvodná pochybnost o reálné schopnosti žalované vytvořit si dostatečnou rezervu na splátky nejdříve jednoho a poté ještě dalšího úvěru. Jestliže se však věřitel dostatečně nezabýval především výdajovou stránkou žalované, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalované úvěr splácet. Neměl tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní kladný závěr o reálné schopnosti žalované úvěr splatit, a to i s ohledem na nízký příjem žalované a její probíhající exekuci. Přístup věřitele spočívající v tom, že jeho povinnosti byly splněny, protože žalovaná žádosti o úvěr„ nějak“ vyplnila, nelze akceptovat. 15. Smlouvy o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatné v celém rozsahu a nároky z nich je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo, proto byla v tomto ohledu žaloba zamítnuta. 16. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve