7 C 86/2022-20 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 13. 10. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 34 000 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím. Uváděla, že s žalovaným uzavřela dne 9. 1. 2020 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému částku ve výši 15 000 Kč. Tuto poskytnutou částku měl žalovaný uhradit ve třech měsíčních splátkách spolu s poplatkem ve výši 9 000 Kč, a to do 25. 4. 2020. Žalovaný však dlužnou částku neuhradil ve stanovené lhůtě, nezaplatil ničeho. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na úhradu účelně vynaložených nákladů v celkové výši 2 500 Kč, dále na úroky z prodlení v zákonné výši a rovněž na smluvní pokutu, tu žalobkyně požaduje ve výši 7 500 Kč. K posuzování úvěruschopnosti ohledně žalovaného žalobkyně sdělovala, že si od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných poměrech a tyto informace byly ověřeny na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, případně nahlédnutím do relevantních databází. 2. Soud následně vyzval účastníky usnesením, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci neučinili soudu žádné podání, zejména tedy ani žalovaný se nevyjádřil jak k textu podané žaloby (která mu byla doručena spolu se shora uvedeným usnesením), ani k tomuto usnesení soudu. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízení spornými. Soud podle ust. § 115a o.s.ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání. 3. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění: žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 9. 1. 2020 Smlouvu o zápůjčce, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, a to na jeho bankovní účet. Za tuto zápůjčku se žalovaný zavázal uhradit poplatek ve výši 9 000 Kč, kdy celkovou částku 24 000 Kč měla žalovaný uhradit ve 3 měsíčních splátkách po 8 000 Kč. Pro případ prodlení s vrácením zápůjčky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, dále zákonný úrok z prodlení (v čl. 2 smlouvy) a náhrada účelně vynaložených nákladů (v čl. 2 smlouvy). Listina upravovala další práva a povinnosti smluvních stran, zejména splácení zápůjčky, ukončení smlouvy. Všeobecné obchodní podmínky pak podrobněji vymezovaly další práva a povinnosti smluvních stran a tvořily nedílnou součást smlouvy. Z Potvrzení o platbě je patrno, že žalobkyně poskytla dne 9. 1. 2020 žalovanému částku 15 000 Kč na jeho bankovní účet. Žalovanému byly zaslány upomínky ohledně zaplacení dlužné částky a dále předžalobní výzva ze dne 6. 9. 2022. 4. K dotazu soudu ohledně doplnění posouzení úvěruschopnosti a doložení dokladů poskytnutých žalovaným žalobkyně sdělovala, že k tomuto nebude doplňovat žádná skutková tvrzení. 5. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 6. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 7. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též„ ZosÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 an, § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 an. § 122). Z jednotlivých ustanovení zák. č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním. Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ. 11. Ustanovení § 86 ZosÚ nespecifikuje okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli. 12. Ústavní soud ČR se v nálezu sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. února 2019 vyjádřil, že:„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“. 13. Žalobkyně porušením povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného porušila jeho právo na ochranu před uzavíráním spotřebitelských smluv, které ho nadměrně zadlužují. Porušením povinnosti uložené § 86 ZosÚ žalobkyně zároveň porušila veřejný pořádek; v daném případě ochranu společnosti před nadměrným zadlužováním domácností. 14. Přesto žalobkyně smlouvu uzavřela s vědomím sjednání poplatku za poskytnutí a zajištění svého závazku smluvními sankcemi a poplatky. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti žalobkyně byla uzavřena smlouva, je v souladu s cíli zákona i směrnicí vyhodnotit takto uzavřené smlouvy jako právní úkony uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní úkony ve smyslu § 580 a 588 o. z. absolutně neplatné. 15. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Co 47/2018-50 uvedl:„ Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti (Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08, EU:C: 2009, bod 32; k směrnici Rady 85/577 EHS, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C: 2009, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, rozsude