19 C 120/2025-30 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobou doručenou soudu dne 23. 6. 2025 se žalobce vůči žalované domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobce s žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru za dohodnutých podmínek. Sjednané podmínky byly však žalovanou stranou porušeny. Žalovaná částka představuje neuhrazenou jistinu ve výši 10 000 Kč, poplatek ve výši 9 590 Kč a úrok z prodlení z dlužné jistiny.2. Účastníci souhlasili s postupem podle § 115a o. s. ř. na základě listinných důkazů obsažených ve spise.3. Žalobce v prvé řadě ve věci prokázal svou aktivní legitimaci smlouvou o postoupení pohledávek mezi žalobcem a společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , jako původním věřitelem ze dne 12. 12. 2024.4. Ze smlouvy č. , hodnota, bylo zjištěno, že tato byla uzavřena dne 14. 6. 2024 distančně mezi právním předchůdcem žalobce jako úvěrujícím a žalovanou jako dlužníkem – spotřebitelem. Právní předchůdce žalobce se zavázal poskytnout žalované úvěr v částce 10 000 Kč, kterou žalovaná v plném rozsahu vyčerpala. Žalovaná se zavázala uhradit úvěr v pravidelných splátkách, tuto povinnost porušila a právní předchůdce žalobce proto úvěr zesplatnil ke dne 7. 12. 2024 a vyzval žalovanou k úhradě celé dlužné částky, tedy jistiny a poplatku ve výši 9 590 Kč. Na úvěr neuhradila žalovaná ničeho.5. K zjišťování úvěruschopnosti žalované žalobce tvrdí, že jeho právní předchůdce vycházel z informací žalované při poskytnutí úvěru. Z předložených důkazů však žádné tvrzené zjištěné poměry žalované nevyplývají, a to ani její příjem či základní výdaje či osobní poměry.6. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle ustanovení § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.11. Podle ustanovení § 588 odst. 1 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle ustanovení § 6 odst. 1 a 2 občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.13. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.14. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že právní předchůdce žalobce byl podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru povinen zjišťovat úvěruschopnost žalované.15. Ve smyslu § 1 zákona o spotřebitelském úvěru tato právní norma zpracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. Je tedy transpozicí směrnice 2008/48/ES. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinnosti s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě před tím, než bude smlouva uzavřena a zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy. Účelem je tedy ochrana spotřebitele před jeho nadměrným a neúnosným zadlužováním. Právní úprava ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, ani článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES, nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat, ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen splácet úvěr či nikoli. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti se vyjadřoval i Soudní dvůr Evropské unie se závěrem, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli. Poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou informace dostatečné. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, je nutné zohlednit i případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikovaná jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. I Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.16. S ohledem na shora provedené dokazování dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce povinnost uloženou v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnil, když řádně nezjistil pravidelné výdaje žalované, které nadto nejsou nikde v důkazech předložených žalobcem prokázány ani v nejzákladnějším rozsahu. To vše za situace, kdy poplatek z úvěru dosahuje téměř samotnou výši poskytnutého úvěru. Právní předchůdce žalobce porušením povinnosti ověřit úvěruschopnost žalované porušil její právo na ochranu před uzavíráním spotřebitelských smluv, které nadměrně zadlužují. Porušením této povinnosti uložené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru porušil zároveň veřejný pořádek, tedy ochranu společnosti před nadměrným zadlužováním domácností. Přesto právní předchůdce žalobce smlouvu o úvěru uzavřel. Právě na takovéto jednání cílí ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Je v souladu s cíli zákona i směrnicí vyhodnotit takto uzavřenou smlouvu jako právní jednání uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu ustanovením § 580 a § 588 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatná.17. V předmětné věci tedy bylo prokázáno, že uvedená smlouva o úvěru ze dne 12. 8. 2024 je absolutně neplatnou. Soud proto vycházel dále z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že žalovaná je takto povinna zaplatit žalobci pouze částku 10 000 Kč, tedy dlužnou jistinu ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, a to s úrokem z prodlení ode dne následujícího po marném uplynutí poskytnuté lhůty k zap