Žalobou podanou u soudu dne 20. 1. 2026 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 74 744 Kč s příslušenstvím představující nesplacenou jistinu revolvingového úvěru, dále kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 10 687,57 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 195,90 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 85 431,57 Kč od 5. 1. 2026 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že dne 29. 6. 2025 uzavřel se žalovaným smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 75 000 Kč. Žalovaný z úvěrového rámce postupně vyčerpal celkem částku 75 000 Kč. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím klientské zóny a její uzavření bylo potvrzeno rovněž následným jednáním žalovaného, zejména provedením verifikační platby. Podle smlouvy byl žalovaný povinen úvěr splácet v minimálních měsíčních splátkách splatných vždy do 15. dne kalendářního měsíce. Ke dni posledního čerpání činila minimální měsíční splátka 3 750 Kč. Žalovaný však neuhradil splátku splatnou dne 15. 9. 2025. Žalobce jej následně upomínal výzvami ze dne 20. 9. 2025 a 5. 10. 2025, avšak bezvýsledně. Vzhledem k tomu, že žalovaný ani přes opakované výzvy svůj dluh neuhradil, došlo podle žalobce v souladu se smluvními podmínkami k zesplatnění celé dosud nesplacené jistiny úvěru, a to oznámením ze dne 21. 12. 2025. Žalobce proto požadoval zaplacení zbývající jistiny ve výši 74 744 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 10 687,57 Kč, nákladů na upomínky ve výši 1 000 Kč a smluvní pokuty vypočtené ve výši 1 195,90 Kč. Dále uvedl, že před podáním žaloby zaslal žalovanému dne 21. 12. 2025 předžalobní výzvu, v níž jej vyzval k úhradě dluhu nejpozději do 4. 1. 2026, avšak žalovaný na výzvu nereagoval. Žalobce rovněž tvrdil, že před uzavřením smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného v souladu se zákonnými požadavky. Dle následného vyjádření žalobce ze dne 7. 5. 2026 žalovaný uhradil celkem 2 splátky po 3 750 Kč, a to dne 15. 7. 2025 a 15. 8. 2025.2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil, neboť nepřebírá soudní zásilky.3. Ve věci soud rozhodoval dle § 115a bez nařízení jednání.4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že mezi žalobcem jako poskytovatelem úvěru a žalovaným jako spotřebitelem byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které se do dispozice žalovaného dostalo 75 000 Kč, a to 30. 6. 2025. Uvedená částka byla poukázána na účet č. , č. účtu, . Dle sdělení žalobce ze dne 7. 5. 2026 žalovaný uhradil celkem dvě splátky po 3 750 Kč, a to dne 15. 7. 2025 a 15. 8. 2025.5. K výzvě soudu ze dne 16. 4. 2026 ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobce sdělil následující v rámci svého podání ze dne 7. 5. 2026. Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že před uzavřením úvěrové smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Tvrdil, že vycházel z údajů poskytnutých žalovaným, z dokumentů jím předložených, zejména z dokladů totožnosti a dat o pohybech na bankovním účtu za poslední tři měsíce, jakož i z informací získaných z externích zdrojů. Žalobce uvedl, že při hodnocení bonity žalovaného využil služeb společností , právnická osoba, . a , právnická osoba, ., které zpracovávaly finanční data žalovaného získaná prostřednictvím jeho online bankovnictví. Dále provedl prověrku žalovaného v insolvenčním rejstříku, Centrální evidenci exekucí, registru SOLUS a v evidenci neplatných dokladů. Podle výsledků těchto lustrací nebylo vůči žalovanému vedeno insolvenční ani exekuční řízení, jeho platební morálka byla hodnocena jako velmi dobrá a jeho doklady totožnosti byly platné. Žalobce popsal svou metodiku posuzování úvěruschopnosti, která spočívala v porovnání příjmů, nákladů na bydlení, nákladů domácnosti, finančních závazků, případných povinných výdajů a dalších nákladů žalovaného. Uvedl, že při výpočtech uplatňoval konzervativní přístup, kdy zohledňoval nejnižší zjištěné příjmy, a naopak nejvyšší zjištěné výdaje a závazky. Na základě takto provedeného hodnocení dospěl k závěru, že žalovaný disponoval měsíčním finančním přebytkem ve výši 9 000 Kč, a byl proto schopen hradit sjednanou měsíční splátku úvěru ve výši 3 750 Kč. Žalobce dále poukázal na své interní postupy řízení rizik, využívání statistických modelů a strojového vyhodnocování finančních dat, jakož i na skutečnost, že je držitelem licence České národní banky a několika certifikací kvality a řízení rizik. Konečně uvedl, že žalovaný na úvěr uhradil dvě splátky po 3 750 Kč, přičemž na jistinu úvěru byla z této částky započtena suma 256 Kč. Podle žalobce proto žalovaná částka 74 744 Kč představuje pouze dosud nesplacenou část jistiny poskytnutého úvěru.6. Soud konstatuje, že žádný z relevantních podkladů pro vyhodnocení úvěru schopnosti žalovaného žalobce soudu nedoložil (chybí výplatní pásky, bankovní výpisy z účtu žalovaného, prokázané náklady na bydlení či živobytí apod.).7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.8. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Odborná péče poskytovatele úvěru podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zahrnuje i povinnost neomezit se pouze na tvrzení žadatele, ale tato tvrzení aktivně ověřovat – například prostřednictvím potvrzení o příjmu, výplatních pásek či výpisů z účtu. Tento výklad vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, který zdůrazňuje nutnost odborného a pečlivého posouzení všech relevantních dokumentů.11. Pouhé nedoložené prohlášení spotřebitele není dostatečné pro řádné posouzení jeho schopnosti splácet úvěr. Věřitel má povinnost prověřovat bonitu spotřebitele vždy, nikoliv jen při pochybnostech. Smyslem této povinnosti je ochrana spotřebitele před rizikovým zadlužením a jeho negativními důsledky – ekonomickými i společenskými.12. Zákon o spotřebitelském úvěru, jako transpozice směrnice 2008/48/ES, klade důraz na odpovědnost věřitele při posuzování úvěruschopnosti. Podle čl. 8 směrnice musí být úvěruschopnost posouzena na základě dostatečných informací, ideálně doložených, nikoliv pouze na základě tvrzení spotřebitele.13. Odborná péče znamená úroveň dovedností a pozornosti, kterou lze od podnikatele rozumně očekávat, a která odpovídá poctivým obchodním praktikám. Věřitel je tedy povinen aktivně zjišťovat a ověřovat schopnost spotřebitele splácet úvěr, nikoliv se spoléhat na jeho nedoložená tvrzení. Soud se nejprve zabýval otázkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru mezi účastníky.14. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru. Poskytovatel úvěru měl povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což zahrnuje i ověření jeho tvrzení. Nedoložená prohlášení spotřebitele nejsou dostatečná (viz rozsudek NSS č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr lze poskytnout pouze tehdy, pokud z dostupných informací vyplývá, že spotřebitel bude schopen jej splácet – jinak je smlouva neplatná.15. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že na základě tvrzené smlouvy o revolvingovém úvěru se do dispozice žalovaného dostala finanční částka ve výši 75 000 Kč.16. Dle tvrzení samotného žalobce žalovaný uhradil 2 x 3 750 Kč. Vzhledem k tomu, že soud posoudil smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru jako neplatnou, neboť žalobce soudu nedoložil žádné relevantní podklady pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle § 86 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru, byla finanční částka, kterou žalobce žalovanému poskytl ve výši 75 000 Kč, vyhodnocena jako bezdůvodné obohacení dle § 2991 občanského zákoníku. Za tohoto stavu věci je tak žalovaný povinen vrátit žalobci to, co se mu dostalo na základě bezdůvodného obohacení, tedy 75 000 Kč, a to po odečtení dvou částek, které žalobce uhradil (2 x 3 750 Kč). Žalovaný je proto žalobci povinen vrátit 67 500 Kč, a to společně se zákonným úrokem z prodlení, jak je požadován od 5. 1. 2026. Ostatní částky požadované v žalobě soudem nebyly přiznány, neboť tyto by případně náležely žalobci pouze tehdy, pokud by revolvingový úvěr byl platný. Výrokem II. proto soud zamítl další žalobní nároky žalobce.17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobce měl ve věci částečný úspěch co do 90,3 %, jeho neúspěch činil 9,7 % po odečtení úspěchu od neúspěchu ve věci soud přiznal žalobci náklady řízení ve výš 80,6 % z celkových: zaplacený soudní poplatek 3 847 Kč, 3 úkony právní pomoci dle vyhlášky č. 177/1996. Sb. (advokátní tarif) ve výši 4 620 Kč za každý (příprava a převzetí věci, předžalobní výzva k plnění, podání návrhu ve věci samé), tj. 13 860 Kč, dále tři režijní paušály po 450 Kč za každý z provedených úkonů, tj. 1 350 Kč. Celkové náklady řízení činí 19 057 Kč. Soud žalobci přiznal 80,6 % z celkových 19 057 Kč, tj. 15 359 Kč, které je žalovaný povinen uhradit k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.