19 C 220/2025-55 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobou doručenou soudu dne 4. 8. 2025 se žalobkyně vůči žalovanému domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřel dvě smlouvy o úvěru. Dne 28. 6. 2020 uzavřel právní předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, smlouvu, na základě které poskytl žalovanému úvěr 50 000 Kč, který žalovaný vyčerpal a měl povinnost splatit v týdenních splátkách spolu s částkou 54 534 Kč zahrnující kapitalizovaný úrok, poplatky a pojistné. Na tuto smlouvu uhradil žalovaný částku 81 600 Kč. Žalobkyně požaduje zaplacení dalších 22 934 Kč, tedy dlužné jistiny 16 954,93 Kč a dlužné poplatky 5 979,07 Kč a dále kapitalizovaný úrok a úrok z prodlení. Druhou smlouvu uzavřel dne 20. 11. 2020 právní předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, a na jejím základě poskytl žalovanému úvěr dalších 23 000 Kč, který žalovaný opět vyčerpal a měl povinnost splatit v týdenních splátkách spolu s částkou 31 172 Kč zahrnující kapitalizovaný úrok, poplatky a pojistné. Na tuto smlouvu uhradil žalovaný částku 52 300 Kč. Žalobkyně požaduje zaplacení dalších 1 872 Kč, tedy dlužné jistiny 1 862,55 Kč a dlužné poplatky 9,45 Kč a dále kapitalizovaný úrok a úrok z prodlení.2. Účastníci souhlasili s postupem podle § 115a o. s. ř. na základě listinných důkazů obsažených ve spise.3. Žalobkyně v prvé řadě ve věci prokázala svou aktivní legitimaci smlouvou o postoupení pohledávek mezi žalobkyní a společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , ze dne 21. 10. 2024. Poustoupení bylo žalovanému písemně oznámeno přípisem.4. Ze zákaznické karty, potvrzení o výplatě a smlouvy č. , hodnota, bylo zjištěno, že tato byla uzavřena dne 28. 6. 2020 s žalovaným jako spotřebitelem. Právní předchůdce žalobkyně vyplatil žalovanému úvěr v hotovosti ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit dluh v týdenních splátkách spolu s poplatky a úroky ve výši 54 534 Kč. Na dluh uhradil žalovaný celkem částku 81 600 Kč. Ze zákaznické karty, potvrzení o výplatě a smlouvy č. , hodnota, bylo zjištěno, že tato byla uzavřena dne 20. 11. 2020 s žalovaným jako spotřebitelem. Právní předchůdce žalobkyně vyplatil žalovanému úvěr v hotovosti ve výši 23 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit dluh v týdenních splátkách spolu s poplatky a úroky ve výši 31 172 Kč. Na dluh uhradil žalovaný celkem částku 52 300 Kč.5. K zjišťování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdí, že právní předchůdce vycházel z informací žalovaného při poskytnutí zápůjčky. Z předložených důkazů však poměry žalovaného nevyplývají. Není doložen jeho příjem z tvrzeného zaměstnání, když žalovaný odkazuje na pracovní poměr, zároveň uvádí, že je podnikatelem. Jeho příjem je uveden jako součet doložených faktur, z nichž ovšem vyplývá toliko cena za provedená díla, které žalovaný jako podnikatel vyúčtoval k zaplacení svým zákazníkům. Z uvedeného však není vůbec zřejmé, že tvrzené částky skutečně od uvedených zákazníků obdržel a jaká částka je skutečným příjmem žalovaného po odečtení nákladů. Nadto nejsou nijak doloženy základní výdaje žalovaného ani jeho osobní poměry. Obě smlouvy uzavřel žalovaný jako fyzická osoba spotřebitel, nikoli jako podnikatel.6. Podle ustanovení § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.7. Podle ustanovení § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.8. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.12. Podle ustanovení § 588 odst. 1 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Podle ustanovení § 6 odst. 1 a 2 občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.14. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.15. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že žalobkyně byla podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru povinna zjišťovat úvěruschopnost žalovaného.16. Ve smyslu § 1 zákona o spotřebitelském úvěru tato právní norma zpracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. Je tedy transpozicí směrnice 2008/48/ES. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinnosti s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě před tím, než bude smlouva uzavřena a zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy. Účelem je tedy ochrana spotřebitele před jeho nadměrným a neúnosným zadlužováním. Právní úprava ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, ani článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES, nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat, ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen splácet úvěr či nikoli. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti se vyjadřoval i Soudní dvůr Evropské unie se závěrem, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli. Poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou informace dostatečné. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, je nutné zohlednit i případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikovaná jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. I Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.17. S ohledem na shora pro