13 C 99/2021-34 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobce se svým návrhem doručeným soudu dne 28. 1. 2020 domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 17.000 Kč s příslušenstvím. Z návrhu se podává, že žalovaný uzavřel dne 2. 2. 2009 s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] [IČO], Smlouvu o půjčce [číslo] na základě které poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 17.000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku 28.832 Kč sestávající z půjčky ve výši 17.000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 11.832 Kč, a to formou 53 pravidelných týdenních splátek po 544 Kč. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas. Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána. Žalobce od právního předchůdce neobdržel informace o datech a výši jednotlivých úhrad, pouze o celkové výši úhrad, tj. 6.800 Kč. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015, uzavřené mezi původním věřitelem a žalobcem, došlo k převedení pohledávky na [anonymizována dvě slova], následně byla dne 24. 8. 2018 pohledávka postoupena smlouvou o postoupení pohledávek na žalobce. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 25. 6. 2015 a ze dne 14. 9. 2018. Hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 22.032 Kč. Plnění žalovaného bylo alokováno nejprve dle článku 5. Smlouvy na příslušenství pohledávky (souhrnný poplatek) a následně na jistinu. Žalovaný ode dne postoupení pohledávky na žalobce neuhradil na svůj dluh ničeho. 2. Procesní stanovisko žalovaného se soudu nepodařilo zjistit. 3. V dané věci se jedná o řízení s mezinárodním prvkem, když žalobce je právnickou osobou se sídlem na území cizího stát ([země]). Vzhledem k tomu, že se jedná o spotřebitelskou smlouvu, na danou věc dopadá článek 18 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, kdy příslušným pro rozhodování věci je soud toho členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že dne 2. 2. 2009 byla sepsána Smlouva o půjčce mezi [právnická osoba] [IČO] se sídlem [adresa], kdy tato Smlouva o půjčce byla uzavřena ve smyslu ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. Ve formuláři Smlouvy je uvedeno, že nedílnou součástí této smlouvy jsou Smluvní podmínky smlouvy o půjčce uvedené na zadní straně tohoto formuláře. [právnická osoba] touto smlouvou poskytl půjčku v částce 17.000 Kč s tím, že zákazník se zavázal zaplatit [právnická osoba] souhrnný poplatek v částce 11.832 Kč. Celková částka, kterou je zákazník na základě této smlouvy povinen zaplatit, činí 22.832 Kč. Zákazník se zavázal splatit celkovou částku v hotovosti v 53 týdenních splátkách po 544 Kč, a to vždy do rukou osoby uvedené v článku 13. Smluvních podmínek s tím, že 1. splátka je splatná 7. dne od data uzavření této smlouvy. Zákazník podpisem této smlouvy potvrzuje, že od [právnická osoba] v hotovosti převzal celou výši uvedené částky půjčky. Předmětná pohledávka byla postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] jako postupitelem a [anonymizována dvě slova] jako postupníkem, a to dne 19. 6. 2015, následně byla pohledávka postoupena dne 24. 8. 2018 na žalobce. Pohledávka za žalovaným je uvedena v seznamu postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky bylo oznámeno. Dopisem ze dne 9. 1. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu právním zástupcem žalobce. 5. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva i povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. 6. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 7. Podle § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. 8. Jak vyplynulo ze shora uvedeného, byla uzavřena Smlouva o půjčce, na základě které byla žalovanému poskytnuta jistina ve výši 17.000 Kč. Žalovaný se Smlouvou o půjčce zavázal i k úhradě dalších plateb (tedy nejen jistiny), a to ve výši 11.832 Kč. Tato částka je ve Smlouvě nazvána jako„ souhrnný poplatek“. Podle § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, lze při peněžité půjčce dohodnout úroky; soud proto předmětnou částku posuzoval jako smluvené úroky. 9. Pokud jsou však tyto úroky požadovány ve výši, která při přepočtu na roční plnění činí cca 69,6 % úroků z půjčené částky, tak lze dospět k závěru, že se jedná o úrok, který není běžný ve spotřebitelských vztazích. 10. S přihlédnutím k datu uzavření smlouvy lze rovněž dospět k závěru, že takto stanovený úrok je v rozporu s dobrými mravy a to z následujících důvodů. Přestože výše úroků není zákonem ani jiným předpisem omezena, nelze vycházet z toho, že by výše úroku závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. I v tomto případě je třeba vycházet z ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Úroky (bez ohledu na to, jak jsou označeny) dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují odměnu za užívání půjčené jistiny. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce by bylo takové jednání věřitele, které by vedlo ke sjednání úroků s přiměřenou výší (nikoliv ve výši 69,6 % ročně). Nepřiměřenou je pak taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Soud vycházel z obecně známé skutečnosti, že výše úroků u krátkodobých spotřebitelských půjček se v době sjednání předmětné Smlouvy o půjčce pohybovala v průměru od 10 do 13 % ročně, proto dohodnutá výše úroků podstatně přesahuje horní hranici této obvyklé úrokové míry, což vede soud k závěru, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, takže předmětné ujednání týkající se výše úroku je třeba vyhodnotit jako neplatné. Otázka přiměřeného úroku je pak blíže rozvedena v ustálené judikatuře, když soud zmiňuje např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3528/2007, ze kterého se podává, že v rozporu s dobrými mravy nemůže být sjednaný úrok, který podstatně nepřesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 236/2005, který uvádí, že nepřiměřené a tedy odporující dobrým mravům, je (zpravidla) pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou. Toliko konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru podstatným způsobem. V neposlední řadě soud odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, který uvádí, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru nebo půjček. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. 11. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům soud má za to, že Smlouva o půjčce je z důvodu výše úrokové sazby v rozporu s dobrými mravy (ustanovení § 3 občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013) a ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, jde tak o neplatný právní úkon. Za tohoto stavu věci tak soud vyhodnotil předmětný vztah mezi původním věřitelem a žalovaným jakožto bezdůvodné obohacení dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013. V řízení nebylo zpochybněno, že