22 C 42/2021-44 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, ve znění pozdějšího doplňku, domáhal proti žalovanému zaplacení částky 32.100 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o půjčce [číslo] kterou uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba]. Při podpisu uvedené smlouvy převzal žalovaný finanční hotovost 20.000 Kč, přičemž se zavázal zaplatit věřiteli vyčíslený úrok 2.800 Kč, odměnu za administrativní činnost 4.000 Kč a za hotovostní inkaso 8.000 Kč. Pohledávka vyplývající z uvedené smlouvy byla postoupena na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019. Žalovaný na předmětnou pohledávku uhradil celkem 2.700 Kč. Právní předchůdce žalobce ověřoval úvěruschopnost žalovaného na základě informací poskytnutých žalovaným, které byly zaznamenány do zákaznické karty, kde byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a informace byly ověřovány doklady vyžádanými od žalovaného. Tyto doklady žalobce i přes výzvu nepředložil s tím, že je nemá k dispozici. Současně bylo ověřeno, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti údajů žalovaného. Žalobce poukazoval na ustanovení § 6 a § 7 občanského zákoníku upravující povinnost jednat poctivě a presumpci poctivosti. Dále žalobce poukazoval na to, že žalovaný se mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod. 2. Za použití ustanovení § 115a soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. 3. Ze smlouvy o půjčce ze dne [číslo] 2015 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem a věřitel na jejím základě poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 20.000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal zaplatit věřiteli poplatek za administrativní činnost ve výši 4.000 Kč, úrok ve výši 2.800 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 8.000 Kč. Současně žalovaný potvrdil podpisem smlouvy převzetí předmětné výše spotřebitelského úvěru. Ze zákaznické karty ze dne 13. 11. 2015, podepsané žalovaným, bylo zjištěno, že žalovaný uvedl jako nájemník náklady na bydlení 7.000 kč měsíčně, žádné nezaopatřené dítě a příjem domácnosti ze mzdy ve výši 15.000 Kč měsíčně a z dalších příjmů 16.800 Kč měsíčně. Dále uvedl měsíční výdaje domácnosti 6.000 Kč, splátky půjčky 3.500 a 5.000 Kč měsíčně, dluhy rodičům 4.000 Kč měsíčně a výdaje na telefon 300 Kč měsíčně. Jako ověřené dokumenty jsou zde uvedeny občanský průkaz, výplatní pásky, pracovní a nájemní smlouva. Žalovaný uvádí existenci dluhu vůči rodičům, jiného úvěru i aktivní půjčky u věřitele. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 a její přílohy bylo zjištěno, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena na žalobce. 4. Shora uvedená zjištění učinil soud ze smlouvy o půjčce, ze zákaznické karty a ze smlouvy o postoupení pohledávek. 5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb., věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěru, neplatná. 6. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Soud se nejprve zabýval, zda žalobce a žalovaná uzavřeli předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru platně. V daném případě se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, když jde o půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytovanou spotřebiteli věřitelem, přičemž předmětná smlouva též výslovně uvádí, že se jedná o spotřebitelský úvěr. Z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebním úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet a poskytovat jen takový úvěr, u něhož po posouzení ze strany věřitele je zřejmé, že spotřebitel bude schopen ho splácet, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Tuto neplatnost zavedla do našeho právního řádu novela č. 43/2013 Sb. s účinností od 25. 2. 2013 a vztahuje se tedy na předmětnou zápůjčku. Žalovaný uvádí existenci dluhu vůči rodičům, jiného úvěru i aktivní půjčky u věřitele, tedy poměrně velkého zadlužení. Z tvrzení žalobce vyplývá, že tento kromě zákaznické karty není schopen předložit soudu vůbec žádný doklad o příjmech a výdajích žalované, z něhož při posuzování jeho úvěruschopnosti vycházel. V takovém případě podle závěru soudu žalobce neunesl důkazní břemeno, které ve vztahu ke splnění povinnosti odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele stanoví ustanovení § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, podle něhož není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnost odborné péče nesplnil. Žalobce nemá k dispozici doklady o poměrech žalované v době poskytnutí půjčky, což vede soud k závěru, že tento neunesl své důkazní břemeno ohledně odborné péče. Soud poukazuje na to, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je takové posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových a příjmových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní stranu, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropské