17 C 151/2021-26 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se domáhá proti žalovanému zaplacení nároků vyplývajících ze smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených dne 8.12.2018 a 14.3.2019 mezi [právnická osoba], právním předchůdcem žalobkyně (dále jen„ věřitel“) a žalovaným. Tvrdí, že věřitel poskytl žalovanému na úvěru ze dne 8.12.2018 částku 25.000 Kč a ze dne 14.3.2019 částku 30.000 Kč. Žalovaný se zavázal částky spolu s úrokem ve výši ve výši 18,96 % (u druhé ze smluv 19,07 %) ročně, odměnou za administrativní činnost a za hotovostní inkaso splátek vrátit v 60 týdenních splátkách po 750 Kč a 900 Kč. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný uhradil pouze 14.050 Kč a 5.100 Kč a domáhá se částek uvedených ve výrocích I a II tohoto rozsudku. K úvěruschopnosti tvrdí, že věřitel vycházel z informací a dokladů žalovaného o jeho příjmech a výdajích. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. bylo o věci rozhodnuto bez nařízení jednání. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] soud zjistil, že dne 8.12.2018 uzavřel věřitel s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru v částce 25.000 Kč. Žalovaný stvrdil převzetí částky a zavázal se zápůjčku s úrokem ve výši 18,96 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 5.000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 10.000 Kč vrátit v 60 týdenních splátkách po 750 Kč. V kartě zákazníka ze dne 8.12.2018 žalovaný uvedl, že je starobní důchodce s důchodem ve výši 9.399 Kč měsíčně, nemá vyživovací povinnost, bydlí s partnerkou, na bydlení vynakládá 500 Kč, má ostatní výdaje ve výši 3.700 Kč. Nemá sjednánu zápůjčku ani úvěr. Vyplnil předložení faktur na náklady služeb spojených s bydlením a složenky. Prohlásil, že u něho nejsou podmínky pro zahájení insolvenčního řízení a nejsou proti němu vedeny exekuce. 5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] soud zjistil, že dne 14.3.2019 uzavřel věřitel s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru v částce 30.000 Kč. Žalovaný stvrdil převzetí částky a zavázal se zápůjčku s úrokem ve výši 19,07 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 6.000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 12.000 Kč vrátit v 60 týdenních splátkách po 900 Kč. V kartě zákazníka ze dne 14.3.2019 žalovaný uvedl, že je starobní důchodce s důchodem ve výši 11.158 Kč měsíčně, pobírá státní podporu ve výši 7.469 Kč, nemá vyživovací povinnost, bydlí s partnerkou v nájmu, na bydlení vynakládá 1.000 Kč, má ostatní výdaje ve výši 4.200 Kč, splácí úvěr u věřitele částkou 2.800 Kč měsíčně. Nemá sjednánu jinou zápůjčku ani úvěr. Vyplnil předložení faktur na náklady služeb spojených s bydlením, doklad o výměře důchodu a složenky. Prohlásil, že u něho nejsou podmínky pro zahájení insolvenčního řízení a nejsou proti němu vedeny exekuce. 6. Pohledávky za žalovaným byly postoupeny žalobkyni postupní smlouvou ze dne 15.1.2021. Postoupení bylo žalovanému oznámeno a byl také vyzván k úhradě žalované částky do 10 dnů zásilkou podanou dne 22.2.2021 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek, z oznámení a z podacího lístku) 7. Podle § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 8. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 10. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZosÚ), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 12. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 13. Podle § 1 ZosÚ tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie), zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 14. Ustanovení § 1 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice 2008/48/ES Česká republika se zavázala implementovat směrnici do národního práva a soudy či jiné instituce jsou povinny aplikovat transponované normy evropského práva eurokonformně, tedy v souladu se zněním a účelem směrnice, přičemž jsou také vázány judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Závaznost judikatury Soudního dvora byla vyjádřena v rozsudcích ve věci C -453/00 [příjmení] [příjmení] a ve věci 283/81 CILFIT. Zásada nepřímého účinku evropského práva byla vyjádřena např. v rozhodnutí Soudního dvora ve věci 14/83 Von Colson. Pravidlo výkladu norem českého práva v souladu s ustanovením a cíli směrnice EU a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora je vyjádřeno mj. v rozsudku Nejvyššího správnídu soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39. 15. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena, zajišťují i jeho ochranu po uzavření smlouvy. Z jednotlivých ustanovení zák. č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz. i b. 26 preambule směrnice). Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ. 16. Ustanovení § 86 ZosÚ ani čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli. 17. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti spotřebitele se vyjadřoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti [jméno] [příjmení] a další, ve kterém dovodil, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů.„ … poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008/48 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď