4 C 92/2023-53 — Okresní soud ve Vyškově

1. Žalobkyně se domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 47 974,2 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení z titulu dluhu žalovaného ze smlouvy o úvěru. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že společnost [právnická osoba] uzavřela dne 14. 2. 2021 s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému částku 27 000 Kč, kterou si žalovaný převzal v hotovosti při podpisu smlouvy. Ve smlouvě se žalovaný zavázal vrátit společnosti částku celkovou částku 57 716 Kč, tvořenou jistinou ve výši 27 000 Kč, kapitalizované úroky ve výši 21 759 Kč, částku 1 500 Kč za zpracování zápůjčky a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 7 457 Kč, a to v pravidelných 78 týdenních splátkách po 740 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 14. 8. 2022. Žalovaný na svůj závazek uhradil celkem částku 8 240 Kč, kdy poslední splátku uhradil ke dni 31. 7. 2021 Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 14. 12. 2022 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. 2. Dle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. 3. Žalobkyně využila svého dispozičního oprávnění, když vzala návrh na zahájení řízení pro částku kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 542,08 Kč zpět. Návrh vzala zpět poté, co měla k výzvě soudu doplnit a také doložit, jakým způsobem došlo k výpočtu kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení. Žalobkyně současně s částečným zpětvzetím doplnila přesný výpočet kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení. Protože byly splněny zákonné podmínky, rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku I. 4. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. Za splnění podmínek ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů. 5. Žalobkyně doložila zákaznickou kartu - žádost o spotřebitelský úvěr podepsanou dne 14. 2. 2021 žalovaným, kterou žalovaný požádal společnost [právnická osoba] o poskytnutí úvěru 15 000 Kč s 18 měsíčními splátkami, jedná se o žádost formulářového typu, to znamená, že v ní žalovaný jakožto žadatel o úvěr zaškrtával údaje hodící se k jeho osobní a majetkové situaci, případně vepisoval bližší informace. Žalovaný zaškrtl, že bydlí s rodiči, že je svobodný a pracuje jako OSVČ s příjmem 63 650 Kč, kdy další čistý příjem jeho domácnosti je 20 000 Kč, běžné měsíční výdaje 0 Kč, interní splátky u [právnická osoba] 0 Kč a odhadované měsíční výdaje 12 050 Kč. Potvrzení příjmu nikterak nedoložil, nedoložil ani 2 výpisy z bankovního účtu, ani jakoukoli nájemní smlouvu. Dle zaškrtnutí doložil občanský průkaz. Dle předtištěného textu žadatel o úvěr prohlašuje, že v současné době proti němu není zahájeno ani vedeno žádné exekuční řízení. Žalobkyně dále doložila smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 14. 2. 2021, na základě které žalovanému právní předchůdce poskytl částku 27 000 Kč (tedy téměř 2násobek žádaného úvěru), se splatností v 78 týdenních splátkách v hotovosti (tedy 18 měsíců) po 740 Kč, s pevnou úrokovou sazbou 88 %. Z tabulky umoření vyplývají jednotlivé uhrazené splátky žalovaného na poskytnutý spotřebitelský úvěr. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to za úplatu. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2022 soud zjistil, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Výzvou ze dne 1. 6. 2023 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky a současně byl informován, že v případě neuhrazení dojde k vymáhání soudní cestou. Žalobkyně k uvedené předžalobní výzvě doložila podací lístek o odeslání zásilky. 7. Soud dále zjistil, a to z interního soudního systému, že od roku 2016 jsou vůči žalovanému opakovaně vedena exekuční, resp. vykonávací řízení, a to i v době žádosti o spotřebitelský úvěr. 8. Dle ustanovení § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 občanského zákoníku kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. 9. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Dle ustanovení § 2398 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. 11. Podle ustanovení § 1810 občanského zákoníku jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel. Podle ust. § 1841 a 1842 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji. Ustanovení tohoto pododdílu se použijí na smlouvu o finanční službě a na práva a povinnosti z ní vzniklé, pokud byl k uzavření smlouvy použit výhradně prostředek komunikace na dálku. Uzavřou-li se však na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 další smlouvy stejné nebo obdobné povahy, které na sebe v čase navazují, použijí se ustanovení tohoto pododdílu jen na první smlouvu; to neplatí, pokud od uzavření poslední smlouvy uplynul více než jeden rok. Dojde-li na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 k jinému projevu vůle stejné nebo obdobné povahy, postupuje se obdobně. 12. Podle § 1812 odst. 1 občanského zákoníku lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Podle odst. 2 téhož ustanovení k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Podle § 1813 jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Podle ustanovení § 1815 občanského zákoníku se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. 13. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalované, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů. 14. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje nepl