11 C 14/2026-51 – Okresní soud ve Vyškově

1. Žalobou podanou u soudu dne 18. 11. 2025 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku 86 657,38 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru, kterou s žalovaným uzavřela. Žalovaná částka se skládá z neuhrazené jistiny ve výši 82 855,38 Kč, poplatků ve výši 429 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 1 873 Kč a smluvních pokut ve výši 1 500 Kč. Příslušenství se skládá z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 12 424,82 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 82 855,38 Kč od 18. 11. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 167,16 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 86 657,38 Kč od 18. 11. 2025 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. Za splnění podmínek dle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila, žalovaný se k této možnosti nevyjádřil navzdory řádnému upozornění, že nevyjádří-li se, bude soud jeho souhlas s takovým postupem presumovat.3. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění.4. Z listiny označené jako „Smlouva o revolvingovém úvěru“ č. , hodnota, ze dne 16. 9. 2022 (dále také jen „Smlouva o úvěru“), soud zjistil, že žalobkyně uzavřela s žalovaným uvedeného dne smlouvu, v níž zejména zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec ve výši 27 000 Kč. Žalovaný se ve Smlouvě o úvěru zejména zavázal platit žalobkyni úrok ve výši 26,28 % ročně z čerpané částky. Žalovaný se ve smlouvě rovněž zavázal úvěr splatit v celkem , hodnota, měsíčních splátkách ve výši 1 387 Kč.5. Z čl. 4.4 úvěrových podmínek společnosti , Jméno žalobkyně, . soud zjistil, že sjednaný úvěrový rámec bylo možné navýšit.6. Z opisu výpisu proplacení smlouvy č. , hodnota, soud zjistil, že žalobkyně na základě Smlouvy o úvěru poskytla žalovanému jistinu v souhrnné výši 140 890 Kč.7. Z výpisu čerpání, plátek a úhrad soud zjistil, že žalovaný na své závazky ze Smlouvy o úvěru celkem uhradil částku 116 684 Kč.8. Z výzvy ke splacení celého úvěru soud zjistil, že žalobkyně v souladu s čl. 7. 1. úvěrových podmínek úvěr poskytnutý žalovanému zesplatnila ke dni 10. 7. 2025 a vyzvala žalovaného k jeho celkovému splacení, a to do 14 dnů.9. Z listiny „karta klienta“ soud zjistil, že žalobkyně při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr dle Smlouvy o úvěru vycházela z toho, že žalovaný disponuje příjmem 23 000 Kč čistého měsíčně, a že ostatní členové domácnosti žalovaného disponují příjmem 45 000 Kč čistého měsíčně. Žalovaný v žádosti o úvěr tvrdil měsíční výdaje domácnosti v celkové výši 5 000 Kč.10. Z ověření bonity MLS (maximální limit splátky) soud zjistil, že žalobkyně k posouzení bonity žalovaného použila také částky normativních životních nákladů a nákladů na bydlení.11. Tvrzené příjmy žalovaného ani ostatních jím tvrzených členů domácnosti nebyly žalobkyní ověřeny. Spokojila se pouze s tvrzeními žalovaného. Totéž platí o výdajích žalovaného vyjma jeho závazků ověřených v příslušných registrech.12. Údaje o závazcích žalovaného získala dotazem do bankovního a nebankovního registru klientských informací a dalších databází. Výpis z lustrace žalovaného v registrech klientských informací byl soudu doložen prostřednictvím listiny nadepsané jako „úvěrová zpráva“.13. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:14. Žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu, v níž se zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec ve výši 27 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal úvěr splatit v celkem 24 měsíčních splátkách ve výši 1 387 Kč. Smluvní úrok byl sjednán ve výši 26,28 % ročně. Úvěrový rámec bylo možné navýšit. Žalobkyně na základě Smlouvy o úvěru poskytla žalovanému jistinu v celkové výši 140 890 Kč. Žalovaný na své závazky ze smlouvy celkem uhradil částku 116 684 Kč. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradami splátek, pročež žalobkyně využila svého smluvního oprávnění a úvěr zesplatnila. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný disponuje příjmem 23 000 Kč čistého měsíčně a ostatní členové jeho domácnosti 45 000 Kč měsíčně. Údaje o závazcích žalovaného získala žalobkyně dotazem do bankovního a nebankovního registru klientských informací a dalších databází. Výpisy z těchto lustrací byly soudu řádně doloženy. Žalovaný v žádosti o úvěr tvrdil měsíční výdaje domácnosti v celkové výši 5 000 Kč. K posouzení bonity žalovaného použila žalobkyně také částky normativních životních nákladů a nákladů na bydlení. Tvrzené příjmy žalovaného ani ostatních jím tvrzených členů domácnosti nebyly žalobkyní ověřeny. Spokojila se pouze s tvrzeními žalovaného. Totéž platí o výdajích žalovaného vyjma jeho závazků ověřených v příslušných registrech.15. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.16. Podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.17. Podle § 2395 a § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.18. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.19. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.21. Soud o věci uvážil následujícím způsobem.22. Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 16. 9. 2022 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec. Celkově byla žalovanému poskytnuta jistina ve výši 140 890 Kč.23. Smlouva o úvěru byla uzavřena jako smlouva spotřebitelská. Dle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru bylo proto povinností žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a bylo-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Věřitel mohl dle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru představuje pro spotřebitele záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet.24. Soud je dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru k případné neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, který byl poskytnut v rozporu s § 86 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru, přihlížet i bez návrhu (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III.ÚS 4129/18, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18).25. Nejvyšší soud v prvé řadě již v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, judikoval, že „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebit