Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci výše uvedenou částku s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela se žalovanou dne 7. 8. 2025 smlouvu o úvěru, a to prostřednictvím internetových stránek společnosti www., Anonymizováno, ., Anonymizováno, . Identita žalované se ověřovala prostřednictvím služby bank ID a smlouva byla odsouhlasena a uzavřena zadáním podpisového SMS kódu na stránkách www., Anonymizováno, ., Anonymizováno, , a poté odeslána na email , e-mail, . K úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvedla, že zkoumala registry NRKI a BRKI, SOLUS, Centrální evidenci exekucí a insolvenční rejstřík. Vyhotovila credit scoring, kde poměry žalované dále zkoumala. Žalovaná obdržela úvěr ve výši 10 000 Kč, a to na účet uvedený ve smlouvě č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni poskytnutou částku včetně úrokového navýšení a poplatků ve 24 měsíčních splátkách dle splátkového kalendáře. Žalovaná se zavázala v případě porušení smluvních povinností – prodlení s úhradou splátky - uhradit smluvní pokutu ve výši 500 Kč a náklady na vymáhání ve výši 300 Kč. Žalobkyně ke dni 30. 1. 2026 z důvodu prodlení žalované zesplatnila poskytnutý úvěr a vyzvala žalovanou k úhradě poskytnutého úvěru. Žalovaná uhradila dne 3. 9. 2025 částku 747 Kč a dne 14. 10. 2025 částku 1 207 Kč, celkem tedy 1 954 Kč. Dlužná částka je složena z částky 9 166 Kč (jistina), 1 960 Kč (kapitalizovaný úrok od druhé do osmé splátky), 1 030 Kč (účelně vynaložené náklady- 3 x 300 Kč + 130 Kč) a 1 500 Kč (smluvní pokuty- 3 x 500 Kč). Dále žalobkyně požaduje úhradu zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 13 656 Kč od 1. 4. 2026 do zaplacení. Žalovaná ani po předžalobní výzvě ničeho neuhradila.2. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila v rámci podaného odporu proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu, s tím, že nárok v žalobě neuznává, a to mimo jiné z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně jako věřitel nesplnila svou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost klienta (žalované), a dále pak namítá nepřiměřenost výše RPSN příčící se dobrým mravům.3. Žalobkyně pak ve svém vyjádření ze dne 10. 6. 2026 k podanému odporu žalované sdělila, že úvěruschopnost žalované posuzovala podle Metodiky posouzení úvěruschopnosti klienta, a vycházela z informací klienta. Uvedla, že příjem klienta činil 17 500 Kč, splátky jiným společnostem (mimo HC) pak 7 606 Kč, splátky v HC 1 468 Kč, výše splátky schváleného úvěru pak činila 907 Kč. Dále uvedla, že příjem ostatních členů domácnosti činil 50 000 Kč. Provedla lustraci v SOLUS, ISIR a CRIBIS s negativním výsledkem. V registru NRKI bylo zjištěno pozitivní vyhodnocení, měsíční splátka věřitelům ve výši 21 103 Kč, z toho úvěr se splátkou 13 608 Kč a 3 000 Kč mělo být hrazeno před poskytnutím nadepsaného úvěru. Ke sjednanému poplatku uvedla, že byl sjednán jediný ve výši 330 Kč, celková částka k zaplacení případného splacení byla stanovena ve smlouvě ve výši 13 670 Kč. Úrok byl sjednán pouze v 2. až 8. splátce ve výši 49 Kč za každých půjčených 1 000 Kč, v ostatních měsících byla úroková sazba 0 %. Ohledně RPSN pak uvedla, že jednorázový poplatek za poskytnutí úvěru činil 330 Kč a měsíční úrok ve výši 490 Kč (pouze v 2. až 8. splátce), v případě řádného splacení by po 24 měsících činila výše RPSN za úroky a poplatky za poskytnuté služby 18,8 %. Dle systému ARAD ČNB byla průměrná výše trojnásobku úrokové sazby v době uzavření smlouvy 23,88 %, tedy úrok ve výši 18,8 % tuto výši nepřekročil.4. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky předvídané v ustanovení § 115a o. s. ř., soud k projednání této věci nenařizoval jednání, vycházel pouze z listinných důkazů předložených žalobcem, jimiž (v níže rozvedeném rozsahu) provedl dokazování a zjistil následující skutečnosti:5. Z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně jako věřitel nabídla uzavření úvěrové smlouvy, a to bezúčelového spotřebitelského úvěru ve výši 10 000 Kč, kdy tento úvěr měl být splacen ve 24 měsíčních splátkách. Celková částka ke splacení byla stanovena na 13 760 Kč.6. Ze smlouvy o úvěru ze dne 7. 8. 2025 (ID žádosti , Anonymizováno, ID klienta , Anonymizováno, ) včetně úvěrových podmínek, že žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru prostřednictvím internetových stránek www., Anonymizováno, ., Anonymizováno, , kdy smlouva byla podepsána SMS kódem, výše úvěru byla sjednána v částce 10 000 Kč a dále že žalovaná se zavázala k úhradě poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč; úvěr byl splatný ve 24 splátkách ve výši měsíční splátky 747 Kč (první splátka), po 907 Kč (2. až 8. splátka), po 417 Kč (9. – 23. splátka) a 409 Kč (24. splátka). Náklady úvěru měla žalobkyně účtovat ve výši 500 Kč jako smluvní pokutu za zpoždění s placením splátky nebo jiné platby. V případě porušení povinností klienta vyplývajících ze smlouvy zakládá právo věřitele zesplatnit celý čerpaný úvěr a dále se zakládá právo věřitele na smluvní pokutu ve výši 500 Kč v případě prodlení s úhradou splátky a náklady na vymáhání.7. Ze sazebníku platného od 4. 11. 2022, že obsahuje informace týkající se poplatků a smluvní pokuty, jak je uvedeno shora v cit. smlouvě.8. Z karty klienta bylo zjištěno, že tento dokument obsahuje údaje o úvěru, identifikaci žalované, dále je uveden příjem žalované ve výši 15 000 Kč jako mateřskou, příjem ostatních členů domácnosti ve výši 50 000 Kč, splátky jiným společnostem ve výši 2 000 Kč, a dále je uvedeno, že klient byl lustrován v ISIR, NRKI, SOLUS, CRIBIS s negativním výsledkem.9. Z opisu proplacení smlouvy bylo zjištěno, že dne 7. 8. 2025 byla provedena platba z účtu žalobkyně ve výši 10 000 Kč na účet č. , č. účtu, pod v.s. , var. symbol, .10. Ze sdělení , právnická osoba, as. ze dne 17. 6. 2026 bylo zjištěno, že žalovaná je majitelkou běžného účtu č. , č. účtu, a že v srpnu 2025 byla na tento účet evidována příchozí platba od žalobkyně ve výši 10 000 Kč.11. Z listiny označené jako „Výpis čerpání, splátek a úhrad“, že žalovaná ke dni 31. 3. 2026 žalobkyni dlužila částku 9 166 Kč (neuhrazená jistina), 77,45 Kč (úrok z prodlení), 1 500 Kč (smluvní pokuta), 1 960 Kč (úrok), 1 030 Kč (účelně vynaložené náklady). Žalovaná uhradila dne 3. 9. 2025 částku ve výši 747 Kč a dne 14. 10. 2025 částku 1 207 Kč.12. Z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 30. 1. 2026 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužných částek ve výši 13 626 Kč do 14 dnů a pro případ neuhrazení byla upozorněna na možnost soudního vymáhání. Výzva byla žalované zaslána na adresu bydliště (viz kopie poštovního podacího archu na č. l. 39).13. Z výzvy před zahájením vymáhání celého úvěru ze dne 15. 12. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužných částek ve výši 3 414 do 30 dnů a pro případ neuhrazení byla upozorněna na možnost soudního vymáhání. Výzva byla žalované zaslána na adresu bydliště (viz kopie poštovního podacího archu na č. l. 37).14. Z listiny označené jako „Předžalobní výzva k plnění“, že dne 27. 2. 2026 žalobkyně prostřednictvím právního zástupce požádala o předčasné splacení celého čerpaného úvěru, který se tak stal splatným v celém rozsahu. Dlužná částka činila 13 656 Kč. Z kopie poštovního podacího archu ze dne 2. 3. 2026 bylo zjištěno, že výzva byla zaslána žalované na adresu jejího bydliště (č. l. 41).15. Z úvěrové zprávy z nebankovního registru klientských informací bylo zjištěno, že žalovaná měla v době uzavřené smlouvy o úvěru 6 existujících splátkových případů a 3 kreditní karty. Ze smlouvy o úvěru ze dne 10. 11. 2024 splácela měsíčně 604 Kč, ze smlouvy o úvěru ze dne 13. 5. 2025 měsíčně 13 608 Kč, ze smlouvy o úvěru ze dne 13. 6. 2025 měsíčně 3 900 Kč, ze smlouvy o úvěru ze dne 25. 3. 2025 měsíčně 747 Kč, ze smlouvy o úvěru ze dne 17. 11. 2024 měsíčně 1 402 Kč, ze smlouvy o úvěru ze dne 29. 10. 2024 měsíčně 842 Kč, dále měla 2 žádosti o úvěr a 4 její žádosti o úvěr byly odmítnuty.16. [Závěr o skutkovém stavu] Z dokazování shora soud zjistil, že žalovaná uzavřela s žalobkyní dne 7. 8. 2025 smlouvu o úvěru, v rámci níž byla žalované poskytnuta převodem na účet částka 10 000 Kč. Ve smlouvě se pak žalovaná zavázala uhradit částku 10 000 Kč (jistinu) společně s částkou 330 Kč, a to ve 24 měsíčních splátkách po 747 Kč první splátka 907 Kč 2. splátka až 8. splátka, 417 Kč 9.-23. splátka, kdy poslední splátka byla ve výši 409 Kč. Žalovaná ke dni podání žaloby uhradila celkem 1 954 Kč.17. [Právní posouzení věci] Závazkový vztah, vzniklý shora uvedeným uzavřeným spotřebitelským úvěrem mezi žalobkyní a žalovanou se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.18. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.19. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.20. Dle § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle § 1841 an. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.21. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.22. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalované splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého: „Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává: „Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění: „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění: „Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020.23. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).24. Ve vztahu k žalované pohledávce ze smlouvy o úvěru ze dne 7. 8. 2025, dospěl soud s ohledem na shora uvedené k následujícímu.25. Soud má za to, že žalovaná zažádala žalobkyni o poskytnutí úvěru. Žalovaná v té době pobírala příspěvek za mateřskou dovolenou, který byl jejím jediným příjmem, a splácela jiným společnostem z celkem 6 uzavřených úvěrových smluv 21 103 Kč měsíčně. Další 4 žádosti žalované o úvěr byly odmítnuty. Žalovanou tvrzený příjem domácnosti ve výši 50 000 kč nebyl nijak ověřen.26. V této věci se nepochybně ve všech případech jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelské úvěry ve smyslu § 2395 an. o. z., o komerčně nazývané „rychlé“ úvěry poskytované nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka.27. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů.28. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.29. Povinností žalobkyně je přitom zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatelka úvěru po žalované vyžadovala a jakých se jí dostalo, čím a jak si je ověřila, jaké konkrétní informace byly žalovanou sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaná je dostatečně solventní. Pokud poskytovatel úvěru lustroval žalovanou v rejstřících či databázích, musí být zcela konkrétně sděleno, jak žalovaná kterou konkrétní databází prošla, tedy s jakým výsledkem a jak toto ovlivnilo poskytovatele úvěru v rozhodnutí, že je žalovaná dostatečně solventní. Odkaz na metodiku žalobkyně týkající se posouzení úvěruschopnosti klienta splácet poskytnutý úvěr, podmínku řádného posouzení bonity klienta nesplňuje, neboť vychází z neověřených informací uvedených žadatelem o úvěr.30. Žalobkyni muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020).31. Žalobkyně sama netvrdila, jakým způsobem uvažovala, pokud vyhodnotila žalovanou jako osobu dostatečně solventní.32. Soud proto posoudil údaje uvedené v potvrzení o provedení ověření bonity klienta v souvislostech poskytnutého úvěru, a dospěl k závěru, že v tomto případě žalobkyně nedostála zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytla předmětný spotřebitelský úvěr, když v tomto případě bylo nepochybné, že žalovaná je dlouhodobě osobou, která není schopna splácet sjednané peněžní závazky.33. Soud opětovně zdůrazňuje, že dokazováním bylo zjištěno, že žalovaná v době uzavření úvěrové smlouvy pobírala příspěvek z mateřské dovolené jako svůj jediný příjem, v době poskytnutí úvěru – srpen 2025 – splácela další splátky ze 6 uzavřených úvěrových smluv ve výši 21 103 Kč; tyto údaje si žalobkyně rovněž nikterak neověřila, a vycházela pouze z informací uvedených žalovanou.34. Podle názoru soudu bylo v možnostech a tedy i povinností žalobkyně zákonu odpovídajícím způsobem posoudit úvěruschopnost žalované coby spotřebitele, neboť při důsledném zkoumání majetkových poměrů žalované nebylo možné dospět k závěru, že žalovaná je objektivně schopna řádně a včas splácet předmětný spotřebitelský úvěr, jakkoliv samotnému žalované muselo být tato okolnost více než zřejmá a lze vyslovit názor, že žalovaná jednala vůči žalobkyni lehkovážně až účelově, pakliže přistoupila k uzavření uvedeného spotřebitelského úvěru, ač si musel být vědoma toho, že není v jejích možnostech sjednané splátky žalobkyni řádně hradit a že je zde nebezpečí, že se ocitne v dluhové spirále.35. Lze proto uzavřít, že spotřebitelský úvěr, který žalovaná uzavřela s žalobkyní, je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., absolutně neplatný, když důsledek absolutní neplatnosti při naplnění předpokladů pro aplikaci § 87 cit. zák. vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).36. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. je spotřebitel (v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.37. Jestliže žalovaná na spotřebitelský úvěr, který jí byl poskytnut žalobkyní ve výši 10 000 Kč, z něhož uhradila pouze 1 954 Kč a je-li tato smlouva absolutně neplatná, je žalobkyni povinna vrátit jistinu ve výši 10 000 Kč. Zákonný úrok z prodlení nebyl žalobkyni přiznán, neboť nárok na něj doposud nevznikl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 č. j. 3 Cdo 3675/2021).38. Jelikož se žalobkyně nedůvodně domáhala zaplacení další částky 5 610 Kč se specifikovaným příslušenstvím, byla v této části žaloby zamítnuta.39. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Protože žalobkyně požadovala zaplacení částky 13 656 Kč se zákonným a smluvním příslušenstvím (77,45 Kč + 512 Kč), úspěšná byla do co částky 8 046 Kč, tedy ve výši 12,96 %; náklady řízení, které v daném případě tvoří zaplacený soudní poplatek dle pol. 2 bodu 1. písm. a/ sazebníku soudních poplatků ve výši 800 Kč, odměna dle § 14b a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., 1 úkon á 400 Kč, celkem za 3 úkony ( příprava, převzetí, sepis žaloby, výzva k plnění) ve výši 1 200 Kč, 3x režijní paušál po 100 Kč za úkon dle v § 14b odst. 6 písm. a) vyhl.č. 177/1996 Sb. ve výši 300 Kč, odměna dle § 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb. za vyjádření se k odporu žalované ze dne 10. 6. 2026 ve výši 1 660 Kč, 1 x režijní paušál ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., ve výši 758,10 Kč, činí celkem tedy 5 168,10 Kč, kdy poměrná část ve výši 12,96 % činí 669,78 Kč (po zaokrouhlení), a jsou splatné k rukám právního zástupce žalobkyně.40. Uložené platební povinnosti je žalovaná povinna zaplatit ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobkyně (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).