36 C 193/2021-83 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ze smlouvy o hotovostním úvěru č. [částka] uzavřené účastníky dne [datum] distančním způsobem prostřednictvím elektronické komunikace. Žalovaná úvěrová pohledávka ve výši 53 330,58 Kč představuje neuhrazenou jistinu úvěru ve výši 47 816,44 Kč, smluvní úrok do zesplatnění k 25. 2. 2021 ve výši 3 235,39 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 038,75 Kč a pojistné ve výši 240 Kč. Dále žalobkyně požadovala zaplacení smluvního úroku z dlužné jistiny ode dne zesplatnění do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 51 791,83 Kč ode dne následujícího po zesplatnění do zaplacení. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Ač byl k jednání řádně a včas předvolána, bez omluvy se k němu nedostavila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). 3. Žalobkyně tvrdila, že smlouva o úvěru byla uzavřena prostřednictvím internetové aplikace, v níž žalovaná zadala své osobní údaje, požadovanou výši úvěru a měsíční splátky a informace o svých poměrech. Žádost o úvěr stvrdila zasláním SMS kódu, který jí byl zaslán na sdělené telefonní číslo. Nahrála do aplikace svůj občanský průkaz, řidičský průkaz a výpis z účtu. Žalobkyně předložila kopie obou dokladů totožnosti i výpis z účtu žalované za období od 15. 8. do 16. 11. 2018. Současně předložila výpis z komunikace s žalovanou, z níž vyplývá, že žalované odeslala SMS kód, kterým byla bezprostředně poté smlouva o úvěru podepsána. Na základě uvedeného soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že uzavřela s žalovanou písemnou smlouvu podle zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, a to v souladu s § 562 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen o. z.). Přestože smlouva byla sjednána elektronicky, byl zachycen její obsah a identifikovány jednající osoby. Žalovaná prokázala svou totožnost dvěma doklady totožnosti, předložila výpis ze svého účtu a zasláním SMS kódu projevila svou vůli být vázána úvěrovou smlouvou. 4. Výpisem z účtu žalované potvrzeným sdělením [právnická osoba] bylo prokázáno, že žalované byla připsána na účet částka 58 800 Kč dne 29. 11. 2018. 5. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně měla k dispozici výpis z účtu žalované za období od 15. 8. 2018 do 16. 11. 2018, z něhož správně zjistila, že žalované byla na účet vyplácena měsíční mzda v průměrné výši 22 429 Kč za měsíce srpen až říjen 2018. Žalobkyně uvedla, že žalovaná v době poskytnutí úvěru splácela další tři úvěry. Z výpisu z účtu však vyplývá, že úvěry byly celkem čtyři a žalovaná je splácela měsíčními splátkami ve výši 3 342 Kč, 1 711 Kč, 1 694 Kč a 950 Kč, celkem 7 677 Kč měsíčně. Dva z těchto úvěrů byly žalované poskytnuty v období, za které předložila výpis z účtu. Dne 29. 8. 2018 byl žalované připsán na účet úvěr ve výši 35 000 Kč a 29. 10. 2018 úvěr ve výši 20 000 Kč. Z výpisu z účtu vyplývá, že výdaje žalované jsou v každém měsíci vyšší než její příjmy a kladný zůstatek na účtu je udržován jen díky vyplaceným úvěrům. Tuto skutečnost žalobkyně zcela pominula, stejně jako skutečnost, že výdaje žalované jsou mnohem vyšší, než zohledněných 3 410 Kč odpovídajících životnímu minimu jedné osoby či žalovanou do žádosti uvedených 2 000 Kč (vyjma nákladů na bydlení). Žalovaná v žádosti o úvěr dále uvedla, že bydlí s rodiči, je svobodná a bezdětná. <i>6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 10. Povinností poskytovatele úvěru je řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni) před uzavřením smlouvy, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. 11. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. 12. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 13. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 14. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. 15. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto