36 C 267/2021-67 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení neuhrazených pohledávek ze smluv o půjčce [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum] Smlouvy uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně obchodní korporací [právnická osoba] (dále jen právní předchůdce). Žalovanému byl ve všech případech vyplacen úvěr v hotovosti nejdříve ve výši 12 000 Kč, následně ve výši 8 000 Kč a nakonec ve výši 10 000 Kč. 2. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] (smlouva 1) žalobkyně žalovala na jistině 4 310,59 Kč, na poplatcích 1 364,41 Kč, na kapitalizovaném úroku 3 561,61 Kč za dobu od 1. 7. 2016 do 6. 12. 2019 a dále 23,72% p.a. úrok z jistiny 4 310,59 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 8. 7. 2016 do 6. 12. 2019 ve výši 1 201,98 Kč a úrok z prodlení ve výši ve výši 8,05 % ročně z jistiny 4 310,59 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení. 3. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] (smlouva 2) žalobkyně žalovala na jistině 5 985,63 Kč, na poplatcích 1 916,37 Kč, na kapitalizovaném úroku 4 389,52 Kč za dobu od 19. 11. 2016 do 6. 12. 2019 a dále 23,72% p.a. úrok z jistiny 5 985,63 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 26. 11. 2016 do 6. 12. 2019 ve výši 1 480,33 Kč a úrok z prodlení ve výši ve výši 8,05 % ročně z jistiny 5 985,63 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení. 4. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] (smlouva 3) žalobkyně žalovala na jistině 10 000 Kč, na poplatcích 3 475 Kč, na kapitalizovaném úroku 6 872,21 Kč za dobu od 28. 1. 2017 do 6. 12. 2019 a dále 23,72% p.a. úrok z jistiny 10 000 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 4. 2. 2017 do 6. 12. 2019 ve výši 2 316,61 Kč a úrok z prodlení ve výši ve výši 8,05 % ročně z jistiny 10 000 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení. 5. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). 6. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdce s žalovaným uvedené smlouvy uzavřel, vyplatil mu podle nich celkem 30 000 Kč v hotovosti (smlouvy) a postoupil všechny žalované pohledávky na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně příloh a oznámení o postoupení pohledávky z [datum] včetně podacího lístku). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení. 7. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet zápůjčku, žalobkyně uvedla, že od žalovaného zjištěné a doklady ověřené skutečnosti uvedl její právní předchůdce do karty zákazníka. Poměry žalovaného tak právní předchůdce žalobkyně prověřoval v roce 2015 třikrát během osmi měsíců. Žalovaný v květnu a říjnu 2015 podle karet zákazníka předložil občanský průkaz, výplatní pásky a SIPO a ve třetím případě i pracovní smlouvu, podle nichž pobíral v květnu 2015 mzdu ve výši 19 147 Kč, v říjnu 2015 ve výši 20 857 Kč a v prosinci 2015 ve výši 21 000 Kč. Jeho výdaje na bydlení byly v květnu 2015 2 320 Kč měsíčně, v říjnu a v prosinci 2015 již jen 1 300 Kč měsíčně. Ve všech třech případech činily výdaje domácnosti 3 500 Kč. V květnu 2015 splácel žalovaný půjčky splátkou ve výši 1 000 Kč měsíčně, v říjnu 2015 měsíční splátkou ve výši 1 660 Kč a v prosinci 2015 měsíční splátkou rovněž ve výši 1 660 Kč. V květnu 2015 činily jeho výdaje na telefon 500 Kč měsíčně, v říjnu 2015 1 110 Kč měsíčně a v prosinci 2015 1 100 Kč měsíčně. Listiny, z nichž měl podle tvrzení právní předchůdce žalobkyně příjmy a výdaje žalovaného ověřit, žalobkyně nepředložila. V kartách zákazníka nebyly uvedeny ani žádné listiny, z nichž by bylo možné posoudit míru zadlužení žalovaného. 8. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v uvedeném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek. 11. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. 12. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 13. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 14. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. 15. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. 16. Jak bylo uvedeno v bodu 7 rozsudku, žalobkyně nepředložila pracovní smlouvu, výplatní lístky a doklady SIPO, případně jiné důkazy, z nichž by vyp