36 C 40/2022-82 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ banka“) a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr a zaplatit úrok ve výši 11,40 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 525,24 Kč splatných vždy k 15. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 15. 12. 2016. Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, proto jej banka dopisem ze dne 18. 10. 2018 prohlásila za okamžitě splatný v celé výši. Pohledávka za žalovaným byla společností [právnická osoba] smluvně postoupena žalobkyni. Žalovaná částka 90 686,24 Kč představuje podle žaloby zůstatek neuhrazené jistiny. Vedle jistiny se žalobkyně domáhala zaplacení 11,40% p.a. smluvního úroku z jistiny 90 686,24 Kč za dobu od 16. 9. 2018 do 18. 10. 2018 v kapitalizované výši 926,64 Kč a dále úroku ve výši 11,40 % p.a. z jistiny 90 686,24 Kč za dobu od 26. 2. 2020 do zaplacení, a 9% p.a. úroku z prodlení z jistiny 90 686,24 Kč za dobu od 9. 1. 2019 do 25. 2. 2020 v kapitalizované výši 9 218,88 Kč a dále úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 90 686,24 Kč za dobu od 26. 2. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). 3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi společností [právnická osoba], [IČO] a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč (smlouva o úvěru, platební historie), na který žalovaný ke dni 28. 11. 2018 uhradil částku 31 954,35 Kč (platební historie). [právnická osoba] pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího archu). 4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že banka vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne 29. 11. 2016. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené žádosti o úvěr vyplněno, že žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů, je zaměstnaný na dobu neurčitou a jeho průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce činí 17 049 Kč. Celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 60 000 Kč. U počtu zdrojů příjmu bylo uvedeno 1. U ostatních nezbytných měsíčních nákladů byla uvedena nula, stejně jako u srážek ze mzdy, jiných měsíčních splátek a u počtu vyživovaných osob. Žalobkyně dále uvedla, že provedla kontrolu žalovaného v registru bankovních a nebankovních informací, prověřila insolvenční rejstřík a databáze MVČR a další. Žalobkyně tvrdila, že banka porovnávala příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči bance neměl žalovaný v době podání žádosti o úvěr žádné závazky a z externích zdrojů banka zjistila, že žalovaný měl v době podání žádosti o úvěr závazky s celkovou výší měsíčních splátek 5 738 Kč. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima, částkou normativních nákladů na bydlení a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Z potvrzení o výši příjmu ze dne [datum] vyplývá, že výše čistého příjmu žalovaného za posledních 12 měsíců činila 161 116 Kč. Pokud jde o výdaje žalovaného, žádné relevantní důkazy, z nichž by vyplývalo, že se jimi právní předchůdce žalobkyně blíže zabýval ani na výzvu soudu předloženy nebyly. <i>5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> <i>6. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 7. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Pohledávku za žalovaným ze smlouvy o úvěru postoupila společnost [právnická osoba] žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené ve smyslu § 1879 a násl. o. z. Postoupení bylo soudu doloženo smlouvou o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek, přičemž žalovanému byla změna v osobě věřitele oznámena společností [právnická osoba] dopisem ze dne [datum]. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení. 8. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, s ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně posoudit schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli (právnímu předchůdci žalobkyně), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak věřitel neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To žalobkyně nesplnila. 9. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. 10. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 11. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 12. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém s