44 C 214/2025-49 — Okresní soud ve Zlíně

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 19 085,34 Kč s příslušenstvím, představující dluh ze smlouvy o půjčce č. , hodnota, ze dne 7. 10. 2025 (dále též „Smlouva č. 1“), ze smlouvy o půjčce č. , hodnota, ze dne 13. 2. 2006 (dále též „Smlouva č. 2“) a ze smlouvy o půjčce č. , hodnota, ze dne 20. 4. 2006 (dále též „Smlouva č. 3“), které uzavřela žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně“), a na jejichž základě právní předchůdkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč (Smlouva č. 1), 12 000 Kč (Smlouva č. 2) a 12 000 Kč (Smlouva č. 3), a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit poplatek ve sjednané výši ve splátkách. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas. Pohledávky za žalovanou z uvedených smluv byly smluvně postoupeny s účinností ke dni 9. 10. 2024 na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2024.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavila, ačkoli jí bylo předvolání řádně a včas doručeno. Žalobkyně se z jednání omluvila. Soud za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl v nepřítomnosti účastníků.3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní byly uzavřeny tři smlouvy. Nejdříve byla dne 7. 5. 2005 uzavřena Smlouva č. 1, na základě které se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto půjčku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 6 640 Kč splatit v 52 týdenních splátkách po 320 Kč (viz Smlouva č. 1). Následně byla dne 13. 2. 2006 uzavřena Smlouva č. 2, na základě které se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto půjčku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 7 968 Kč splatit v 52 týdenních splátkách po 384 Kč (viz Smlouva č. 2). Nakonec byla dne 20. 4. 2006 uzavřena Smlouva č. 3, na základě které se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto půjčku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 7 968 Kč splatit v 52 týdenních splátkách po 384 Kč (viz Smlouva 3). Podpisem u každé z uvedených smluv žalovaná potvrdila, že od právní předchůdkyně v hotovosti převzala celou částku půjčky. Nedílnou součástí uvedených smluv byly Smluvní podmínky smlouvy o půjčce (viz Smlouva č. 1, Smlouva č. 2, Smlouva č. 3). Žalovaná na dluh ze Smlouvy č. 1 uhradila celkem částku 14 763,93 Kč, na dluh ze Smlouvy č. 2 uhradila celkem částku 6 944,03 Kč a na dluh ze Smlouvy č. 3 uhradila celkem částku 3 510 Kč (viz tvrzení žalobkyně). Žalobkyně uzavřela dne 4. 10. 2024 se společností , právnická osoba, smlouvu o postoupení pohledávek, kde je v čl. 3.1 stanoveno, že jsou s účinností ke dni uhrazení kupní ceny postoupeny pohledávky, které jsou specifikované v příloze smlouvy. V příloze smlouvy je specifikována i pohledávky za žalovanou z uvedených smluv o půjčce. Kupní cena za pohledávky byla žalobkyní uhrazena dne 9. 10. 2024 (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2024, příloha smlouvy o postoupení pohledávek, potvrzení o úhradě kupní ceny).4. K dotazu soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně neměla povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované, neboť byly uvedené smlouvy o půjčce uzavřeny před účinností zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, kterým byla do českého právního řádu zavedena povinnost poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele. Z uvedeného důvodu je tak dle žalobkyně v dané věci zcela irelevantní, zda byla jakýmkoli způsobem posuzována schopnost žalované splácet půjčku.5. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), se tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst. 2 tohoto ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle odst. 3 tohoto ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.6. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen občanský zákoník) smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.7. Podle § 39 občanského zákoníku, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.8. Podle § 52 odst. 1, 2 a 3 občanského zákoníku, spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.9. Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.10. Podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.11. Podle § 456 věta prvá občanského zákoníku, předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.12. Podle § 458 odst. 1 občanského zákoníku musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.13. Podle § 2 odst. 1 písm. s) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele účinného do 3. 9. 2009 (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“) je odbornou péčí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.14. S ohledem na spotřebitelskou povahu poskytnuté půjčky musel soud při posouzení věci přihlédnout k zásadě ochrany spotřebitele (slabší smluvní strany) jako jedné z vůdčích zásad soukromého práva (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, popř. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09; srov. též § 262 odst. 4 obch. zák.). Názoru žalobkyně, že právní předchůdkyně nebyla povinna přezkoumat tzv. úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, nelze přisvědčit. Ústavní soud, jehož vykonatelná rozhodnutí jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy), totiž ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, vyjádřil názor, že korektiv dobrých mravů obecným soudům nebrání zohlednit mimo jiné i to, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka provedla prověření úvěruschopnosti stěžovatelů nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Obecné soudy jsou totiž povinny přezkoumat obsah smluvního závazkového vztahu, zatěžuje-li neobvykle jednu ze smluvních stran, resp. některé z více spoludlužníků, a je výsledkem strukturální nerovnosti ve vyjednávací síle. Z uvedeného je možno dovodit, že povinnost přezkoumat schopnost spotřebitele, Anonymizováno, splácet úvěr stíhala poskytovatele úvěru i v době, kdy takovou povinnost výslovně žádný právní předpis nestanovil. Ostatně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje ri