4 CO 1/2021-634 — Vrchní soud v Olomouci

1. Citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu (odstavec I. výroku) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 650.027 Kč (odstavec II. výroku). 2. Soud prvního stupně skutkově zjistil, že během zakládání žalované [právnická osoba] [právnická osoba], tehdejší člen představenstva trval na tom, že grafické práce zpracuje pro žalovanou žalobkyně, manžele [příjmení] proto s žalobkyní seznámil a ti se společně dohodli, že žalobkyně zpracuje pro žalovanou po grafické stránce logo, etikety, pečeť a kapsle, když u pečeti byl dán manžely [příjmení] požadavek na využití koníka nakresleného [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. K uzavření písemné smlouvy mezi účastníky nedošlo, určitá ústní dohoda dle soudu prvního stupně však jistě existovala. S ohledem na nepřesvědčivost závěrů znalce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (naprosté opomenutí spoluautorství a nekritické převzetí výše nároků vyčíslených žalobkyní, přičemž znalec zřejmě přehlédl, že žalobkyně požaduje dvojnásobek a určil přiměřenou odměnu ve dvojnásobné výši oproti žalobkyni), stanovil podíly spoluautorů na základě jiných provedených důkazů. Dovodil, že žalobkyně je spoluautorkou logotypu z 90 %, pečeti z 20 %, etikety z 53 % a kapsle ze 43 % (odstavce 41 - 46 odůvodnění napadeného rozsudku). [datum] byly podány přihlášky ochranných známek pro logo a pečeť, v tomto okamžiku musela tato díla existovat. Tiskový návrh kapslí je z [datum], grafické zpracování kapslí muselo být k tomuto datu dokončeno. Ohledně etiket se účastníci dohodli na jejich zpracování ve druhé polovině [anonymizováno] [rok] a žalobkyně tvrdila, že díla zpracovala řádně a včas. Užití logotypu a etiket bylo mezi účastníky nesporné, užití kapslí vyplynulo z ohledání a fotografií láhví žalované. Jiná situace nastala u pozvánek, neboť na jedné z nich je uvedeno, že na akci zve [právnická osoba] [anonymizováno], u druhé nelze posoudit, zda podnět k jejímu vzniku vzešel od žalované nebo [právnická osoba] [anonymizováno]. Žalobkyně proto byla vyzvána, nechť doplní tvrzení a prokáže zadání a užití pozvánek žalovanou, avšak v tomto bodě neunesla břemeno tvrzení a důkazní. 3. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou obvyklé odměny, přičemž nevycházel ze znaleckého posudku znalce [anonymizováno] [příjmení], jehož závěry považoval z již výše uvedených důvodů za excesivní, ale vycházel ze zpráv subjektů označených v odstavcích 26 a 27 odůvodnění napadeného rozsudku provozujících reklamní činnost a grafický design k obvyklé struktuře a výši odměny za zhotovení a licenci k užívání autorských děl. Postupem podrobně popsaným v odstavcích 50 - 55 odůvodnění pak dospěl k částce [částka] za logotyp, [částka] za etiketu, [částka] za kapsle a [částka] za pozvánky. Konstatoval, že žádné ze stran se nepodařilo prokázat, že by došlo ke sjednání konkrétní odměny, ani že byla sjednána odkládací podmínka splatnosti této odměny. Soud prvního stupně aplikoval ust. §§ 2 odst. 1, 5 odst. 1, 8 odst. 1, 2 a 4 a 61 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen AZ), ustanovení §§ 631, 634 odst. 1 a 2, 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (obč. zák.) s ohledem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., obč. zák. a dovodil, že žalobkyně je autorkou či spoluautorkou všech předmětných děl a je tudíž k podání žaloby aktivně legitimována. Dovodil, že žalobkyně se ve smyslu smlouvy o dílo zavázala zpracovat pro žalovanou logotyp, etikety a kapsle, žalovaná se zavázala dílo převzít a s ohledem na tvrzení stran (žalobkyně očekávala zaplacení [částka], žalovaná očekávala platbu formou dvou kartonů vína), je evidentní, že žádný z nich neočekával zpracování díla bezplatně. Pokud se žádné ze stran nepodařilo prokázat, že by o ceně jednaly a že by se na některé z těchto variant shodly, soudu prvního stupně nezbylo než vycházet z předpokladu, že výše odměny sjednána nebyla a dle § 634 odst. 1 obč. zák. náleží žalobkyni cena přiměřená, tedy cena obvyklá při zohlednění místa, času, náročnosti a všech dalších podstatných kritérií. Podle § 61 AZ platí v takovém případě právní domněnka poskytnutí licence k účelům vyplývajícím ze smlouvy o dílo. Podle soudu prvního stupně není nikterak složité dovodit, že účastníci měli srozumitelný zájem na tom, aby žalovaná logotyp, etikety a kapsle využívala k obchodním účelům bez geografického a časového omezení a v tomto rozsahu žalované svědčí domněnka dle § 61 AZ. Pokud žalovaná logotyp, etikety a kapsle užívala, dělo se tak na základě řádně získané licence. Nároky žalobkyně tedy posoudil jako nároky na zaplacení ceny díla dle § 631 a násl. obč. zák., a to ceny přiměřené dle § 634 odst. 1 obč. zák. Za zásadní a nosné dílo celého souboru považoval logotyp, který je zpracován mimořádně kvalitně, proto za přiměřenou odměnu považoval dvojnásobek zjištěné průměrné odměny snížený na 90 % z důvodu spoluautorství [anonymizováno] [příjmení], tedy [částka]. Autorský podíl žalobkyně na etiketě odpovídá 53 % z průměrné ceny, kterou zde již soud považuje za přiměřenou, takže by žalobkyni náleželo [částka] a v případě kapslí, kdy autorský podíl žalobkyně činí 45 %, by žalobkyni náleželo [částka]. Proto je dle soudu prvního stupně žaloba nedůvodná v části, v níž se žalobkyně domáhala sankčního dvojnásobku odměny za logotyp, etikety a kapsle, neboť žalovaná je užívala na základě platné licence. Ve zbývající části je nárok žalobkyně promlčen (ust. §§ 100 odst. 1, 2 a 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Žalobkyni se nepodařilo prokázat odkládací podmínku pro splatnost odměny, proto soud prvního stupně vycházel z toho, že odměna byla splatná při předání díla. Logotyp musel být předán nejpozději [datum], kdy byly podány přihlášky ochranných známek, grafický návrh kapslí před [datum], kdy je datován návrh na tisk u [právnická osoba] a etikety musely být předány nejpozději ve druhé polovině měsíce [anonymizována dvě slova] [rok], neboť z e-mailové komunikace vyplynulo, že tento termín byl sjednán a žalobkyně tvrdila, že dílo předala řádně a včas. Došla-li žaloba soudu [datum], stalo se tak po uplynutí tříleté promlčecí doby. I kdyby nároky nebyly promlčeny, náleželo by žalobkyni toliko [částka] a žaloba by dále též v části [částka] musela být zamítnuta. 4. Dále soud prvního stupně aplikoval ust. §§ 451 odst. 1 a 2 a 107 odst. 1 a 2 obč. zák. a dovodil, že i v případě posouzení nároků vyplývajících z užití logotypu, etiket a kapslí jako nároků z bezdůvodného obohacení je žalobu třeba zamítnout z důvodu promlčení. Vycházel i přes závazný právní názor Nejvyššího soudu z toho, že nárok žalobkyně je jednotný, nikoli postupný. Z provedeného dokazování, které bylo oproti poslednímu rozsudku ještě doplněno např. i listinou od [anonymizováno] [jméno] [příjmení], jednoznačně vyplynulo, že pro posuzovaný případ je obvyklá jednorázová odměna za časově neomezené udělení licence. V případě bezdůvodného obohacení dle § 40 odst. 4 AZ je bezdůvodné obohacení rovno dvojnásobku odměny, která by byla za získání licence obvyklá. Po uživatelích autorských děl tohoto druhu v běžném obchodním styku nikdo nepožaduje, aby platili autorům grafických děl po blíže neurčitou dobu za jejich užívání. Soud je přesvědčen, že běžný a jediný reálně možný způsob vypořádání práv je jednorázovou odměnou, po jejímž uhrazení uživatel získá časově neomezenou licenci k užití díla a autorovi žádné další poplatky již neplatí. Podle soudu není žádoucí, aby autor v této oblasti vystupoval v podobě rentiéra, který po zbytek svého života požívá výnosy z firemní grafiky vytvořené pro konkrétního klienta jednorázově a s jasným úmyslem, aby tato byla nadále objednatelem užívána. S ohledem na absenci povinného kolektivního zastoupení, délku trvání autorských práv a případné spoluautorství více osob by jakýkoli jiný postup představoval pro uživatele děl nepřiměřené a v některých případech až neřešitelné problémy. Této skutečnosti si dle soudu byla vědoma i žalobkyně, neboť když navrhovala rozšíření žalovaného období nároků z bezdůvodného obohacení, za prodloužené období požadovala stejnou částku jako za období kratší. Je proto evidentní, že i sama žalobkyně kalkuluje bezdůvodné obohacení jako jednorázové, nikoli postupné plnění. Z tohoto důvodu považuje soud prvního stupně uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu za nepřiléhavou na projednávanou věc. Počátek běhu objektivní promlčecí doby odpovídá skutečnému užití děl a tato byla užita před květnem 2009. Nad rámec uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby musela marně uplynout i dvouletá subjektivní promlčecí doba. Odlišná situace je v případě pozvánek, když žalobkyni se v řízení nepodařilo tvrdit a prokázat objednání či užití těchto pozvánek žalovanou, přičemž jejich užití žalovanou nelze prokázat tím, že je žalovaná v jejich textu zmiňována. Pokud by soud zvažoval, že pozvánky byly žalovanou skutečně užity, nebylo prokázáno, že by byly zhotoveny na základě alespoň ústní smlouvy mezi účastníky. Z