7 Cmo 265/2020-84 — Vrchní soud v Praze

1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupni uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice – Krajskému soudu v Praze náhradu nákladů řízení ve výši 3 575 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. V odůvodnění uvedl, že dne 4. 9. 2018 byla soudu doručena žaloba o vyloučení společníka ze společnosti. Soud vzhledem k právu žalované jednat před soudem ve své mateřštině nechal žalobu přeložit do jazyka italského. Usnesením ze dne 17. 10. 2018 přiznal soud tlumočnici odměnu za provedený tlumočnický úkon ve výši 3 575 Kč. Dne 14. 12. 2018 vzala žalobkyně žalobu v celém rozsahu zpět. Procesně tak zavinila, že řízení muselo být zastaveno, a je proto povinna hradit jeho náklady. Z obsahu spisu soud nezjistil, že by žalobkyně splňovala předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Soud citoval § 146 odst. 2 věta první a § 148 odst. 1 o. s. ř.2. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání. V něm uvedla, že právo na tlumočníka je zakotveno v článku 37 odst. 3 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod a dále rozvinuto v § 18 odst. 1 o. s. ř. S odkazem na § 141 odst. 2 o. s. ř. a judikaturu Nejvyššího soudu (NS 1 Cz 15/84, Rc 21/1986) má žalobkyně za to, že náklady související s jednáním účastníka ve své mateřštině platí stát a účastníkům tuto povinnost nelze uložit. Odvolatelka proto navrhla zrušení napadeného usnesení.3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že jeho vydání není přípustné.4. Podle § 151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí; u náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 148 odst. 2 tak může učinit již v průběhu řízení, a to zpravidla tehdy, jakmile tyto náklady vzniknou.5. Podle § 155 odst. 1 o. s. ř. obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku. Ve výroku také rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení; rozhodne-li jen o základu náhrady nákladů řízení, určí její výši v samostatném usnesení.6. Podle § 166 odst. 1 o. s. ř. nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu.7. Podle § 167 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.8. Ze spisu odvolací soud zjistil, že usnesením ze dne 18. 12. 2018, č. j. 47 Cm 164/2018-70 soud prvního stupně ve výroku I. řízení zastavil, ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku III. rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč žalobkyni. Usnesení nabylo právní moci dne 5. 1. 2019.9. V dané věci soud v usnesení o zastavení řízení ze dne 18. 12. 2018, č. j. 47 Cm 164/2018-70 nerozhodl o základu náhrady nákladů řízení vzniklých státu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.). Napadené usnesení tak není samostatným usnesením ve smyslu § 155 odst. 1 o. s. ř. věty za středníkem. Nejedná se ani o doplňující usnesení podle § 166 odst. 1 o. s. ř. k usnesení ze dne 18. 12. 2018, č. j. 47 Cm 164/2018-70, neboť napadené usnesení bylo vydáno až po právní moci usnesení, jímž bylo řízení skončeno.10. „Je nepřípustné, aby obecný soud rozhodoval o nákladech řízení dodatečně mimo časový rámec stanovený občanským soudním řádem, přičemž tento postup odůvodnil extenzivním výkladem § 151 občanského soudního řádu. Podle § 151 odst. 1 o. s. ř. rozhodne soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Ustanovení § 166 odst. 1 o. s. ř. umožňuje soudu vydat doplňující rozhodnutí mimo jiné i o nákladech řízení, toliko však do doby, než rozhodnutí ve věci nabude právní moci. Pokud soud v této lhůtě opomene rozhodnout o nákladech řízení, které dosud vynaložil v průběhu řízení soud, resp. stát, je dodatečné stanovení povinnosti účastníka řízení k náhradě těchto nákladů vyloučeno. Takový postup je totiž v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku zasahuje do vlastnického práva účastníka řízení garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Nelze totiž ani připustit, aby měl stát, pokud jde o náhradu vynaložených nákladů v soudním řízení, výhodnější postavení než kterýkoliv z účastníků řízení, jenž se může domáhat dodatečného stanovení povinnosti k úhradě nákladů pouze ve lhůtách podle o. s. ř.” (viz Sb. ÚS sv. 32 N 17/2004 – ÚS sp. zn. I. ÚS 672/03).11. Z uvedeného je zřejmé, že soud vydal napadené usnesení o nákladech řízení dodatečně mimo časový rámec stanovený občanským soudním řádem, což je nepřípustné.12. Odvolací soud proto postupoval podle § 219a odst. 1 o. s. ř. a napadené usnesení bez dalšího zrušil, neboť nemělo být vůbec vydáno.13. Pro úplnost odvolací soud dodává, že náklady spojené s tím, že účastník jedná ve své mateřštině nebo se dorozumívá znakovou řečí, platí stát a na jejich náhradu nemá právo.