2 Cmo 367/2020-41 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně rozhodl tak, že se žalovanému nepřiznává osvobození od soudního poplatku za odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, č. j. 39 Cm 136/2019-17, ze dne 2. 6. 2020. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl tak, že směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, č. j. 39 Cm 136/2019-9 se ponechává v platnosti. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný, které podáním ze dne 20. 7. 2020 dodatečně odůvodnil. Žalovaný nesplnil svoji poplatkovou povinnost, která vznikla podáním odvolání ve výši 8 343 Kč, soud prvního stupně žalovaného usnesením č. j. 22. 7. 2020, č. j. 136/2019-26 vyzval k zaplacení soudního poplatku v dodatečné lhůtě. Podáním ze dne 12. 8. 2020 žalovaný požádal o osvobození od soudního poplatku s tím, že se důvodně domnívá, že pro osvobození jsou splněny podmínky. Soud prvního stupně vyzval žalovaného k vyplnění tiskopisu Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (dále jen Prohlášení), a to ve lhůtě do 30 dnů od doručení výzvy a zároveň aby předložil kopii výpisů ze všech bankovních účtů za šest měsíců zpětně.2. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 138 o. s. ř., podle kterého může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.3. Druhá ze zákonných podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků je podle soudu prvního stupně splněna. Pokud jde o poměry žalovaného, soud prvního stupně je toho názoru, že žalovaným jeho poměry nebyly prokázány do té míry, aby soud měl za důvodné přiznání osvobození od soudních poplatků, a to ani z části. Ze žalovaným předloženého tiskopisu Prohlášení ze dne 15. 12. 2020 vyplývá, že žalovaný je svobodný, žije ve společné domácnosti s matkou, otcem a bratrem, je jednatelem společnosti , Anonymizováno, , platí zdravotní pojištění ve výši 1970 Kč a má zřejmě přiznánu invaliditu III stupně. Tuto skutečnost ale ničím nedoložil. V kolonce VI Prohlášení neuvádí výši případně přiznaného invalidního důchodu, ani jiné částky, které by tvořily jeho příjem. Výpisy z bankovních účtů soudem vyžádané rovněž nepředložil. Soud prvního stupně dále uvedl, že s žalovaným předložených podkladů se mu nepodařilo zjistit, z jakých prostředků žalovaný zajišťuje své živobytí, jaké jsou jeho životní náklady a jaký je tok jeho finančních prostředků. Popis majetkových a výdělkových poměrů žalovaného z prohlášení je natolik strojený, že se soud prvního stupně nemůže zbavit základní pochybnosti o tom, zda jsou v něm odhaleny skutečné materiální poměry žalovaného, a nikoliv pouze formálně koncipované, majetkové a příjmové poměry žalovaného.4. Soud prvního stupně uzavřel, že nemá s ohledem na výše uvedené osvědčeny celkové poměry žalovaného v dostatečném rozsahu pro přijetí závěru, že žalovaný splňuje podmínku pro osvobození od soudních poplatků, a to ani z části. Rozhodl proto tak, že napadené usnesení potvrdil. Pokud jde o samotné osvobození od soudních poplatků, soud prvního stupně uvedl, že institut osvobození od soudních poplatků dopadá na případy, kdy poplatník nemá žádnou dostupnou možnost si prostředky na úhradu soudního poplatku obstarat. Osvobození od soudních poplatků soud přizná účastníkovi zcela výjimečně, pokud by situace, ve které se nachází, mu znemožňovala hájit svá práva u soudu. Žadatel je však povinen své poměry prokázat věrohodným a ověřitelným způsobem. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků přihlíží soud k celkovým majetkovým poměrům žalobce k výši soudního poplatku k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav a podobně. Přihlédne nejen k výši příjmu žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též zváží jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry zaplacení příslušného soudního poplatku, přinesly. Osvobození od soudních poplatků odůvodňují poměry žadatele zpravidla tehdy, nemohl-li by platit náklady na poplatek bez ohrožení výživy vlastní a výživy osob, k nimž má podle zákona vyživovací povinnost.5. Žalovaný podal proti usnesení soudu prvního stupně blanketní odvolání ze dne 20. 11. 2020, které doplnil podáním ze dne 16. 11. 2020. V doplnění odvolání zejména uvedl, že soud prvního stupně žalovanému nepřiznal osvobození od soudních poplatků, s rozhodnutím se ale neztotožňuje a považuje je za nesprávné. Uvedl, že má za to, že soudu předložil relevantní důkazy a skutečnosti, které prokazují, že jsou u něho splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, když všechny majetkové a příjmové poměry uvedl v Prohlášení. Zásadně nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že majetkové poměry žalovaného nebyly prokázány do té míry, aby soud mohl žalovanému osvobození od soudních poplatků přiznat, a to ani z části. Odůvodnění soudu prvního stupně je neúplné a nedostatečné. Podle žalovaného nedostatečné poučení může vést ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. k nesprávnému rozhodnutí, a je také jedním z odvolacích důvodů. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 149/2002, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil názor, že: „ …. poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení § 118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení. Sám odvolací soud je v systému neúplné apelace výrazně omezen v možnosti zjednat nápravu v uvedeném směru jinak než kasací rozhodnutí soudu prvního stupně - ať již tím, že by příslušné poučení poskytl žalobci sám, nebo tím, že by přihlédl k novým žalobním tvrzením, jež žalobce uplatnil v odvolacím řízení - v důsledku úpravy obsažené v § 213 odst. 3 o. s. ř.; podle tohoto ustanovení totiž platí, že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a o. s. ř. nebo § 211a o. s. ř. (shodně srov. v právní teorii např. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 962-963 a v rozhodovací praxi soudů např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209). Jiný postup než kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně by při zjištění existence popsané vady řízení mohl odvolací soud zvolit jen v případě, že by žalobce na řádné poučení odvolacího soudu podle § 118a o. s. ř., nijak nereagoval.“ Podle žalovaného soud prvního stupně měl přihlédnout k celkovým okolnostem případu a měl dospět k závěru, že žalovaný nemá dostatečné finanční možnosti stanovený soudní poplatek uhradit, v důsledku čehož mělo být návrhu žalovaného na osvobození od soudních poplatků vyhověno, byť alespoň částečně. Soudní poplatek ve výši 8 343 Kč tak pro žalovaného představuje překážku přístupu k soudu a bráním mu v uplatňování jeho odůvodněných nároků. Rovněž není podle žalovaného spravedlivé požadovat po žalovaném plnou úhradu soudního poplatku, a to s ohledem na současnou nepříznivou ekonomickou situaci způsobenou probíhající pandemií COVID 19. V závěru pak odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil názor, že: „Dovolatelem kritizovaný právní názor odvolacího soudu přiznávající právní význam otázce, zda je v možnostech žadatele si disponibilní finanční prostředky opatřit, je tedy s judikaturou Nejvyššího soudu v souladu, avšak úvahou, že ustanovení § 138 odst. 1 věta první o. s. ř. umožňuje přiznat účastníku osvobození od soudních poplatků jen zcela výjimečně, toliko v případech osob zcela nemajetných a s minimálními příjmy, se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe odchýlil. Jím podaný výklad uvedeného ustanovení je oproti pojetí vyloženému judikaturou Nejvyššího soudu zjevně a neodůvodněně restriktivní (nikoliv rozšiřující, jak se domnívá dovolatel). Tak extrémně přísný obecně platný požadavek na míru nouze žadatele ze zákona, jak jej vykládá Nejvyšší soud, nevyplývá. V judikatuře Nejvyššího soudu je naopak zdůrazněno, že poměry žadatele je vždy třeba poměřovat výší soudního poplatku, případně též jiných výloh v řízení předpokládaných. Jak správně zdůraznil odvolací soud, účelem institutu osvobození od soudních poplatků je zabránit tomu, aby účastníku nebylo jen