2 Cmo 69/2021-84 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 22. 4. 2020 se žalobkyně domáhala proti žalované (původně žalovaná 1.) a proti společnosti , Anonymizováno, , IČO , Anonymizováno, (původně žalovaná 2.) zaplacení částky 754 281,22 Kč se 6 % úrokem ročně z částky 2 154 375 Kč od 15. 12. 2018 do 1. 3. 2019, z částky 756 836,61 Kč od 2. 3. 2019 do 2. 3. 2020, z částky 755 408,23 Kč od 3. 3. 2020 do 30. 3. 2020 a z částky 754 281,22 Kč od 31. 3. 2020 do zaplacení a dále se směnečnou odměnou ve výši 2 514 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná vystavila na řad žalobkyně dne 18. 8. 2017 v , adresa, směnku vlastní, ze které byla jako výstavce povinna uhradit dne 14. 12. 2018 směnečnou sumu ve výši 2 154 375 Kč na adrese žalobkyně. Původně žalovaná 2. převzala směnečné rukojemství za zaplacení směnky. Přestože směnka byla žalobkyní v den platební předložena v platebním místě, byla na směnečnou sumu uhrazena pouze částka 1 398 966,77 Kč. Po zaslání výzvy k zaplacení směnky žalované a původně žalované 2. dne 20. 3. 2020 byla na směnečnou sumu uhrazena částka 1 127,01 Kč.2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 25. 5. 2020, č. j. 49 Cm 49/2020-19, proti kterému podala žalovaná včasné námitky. Uvedla v nich, že směnku nepodepsal její jednatel , Anonymizováno, ani žádná jiná oprávněná osoba a že pravé nejsou ani podpisy u obou avalů. I kdyby směnka byla za žalovanou 1. podepsána , Anonymizováno, , muselo by se jednat o směnku zajišťovací k úvěru ze smlouvy č. , Anonymizováno, ze dne 18. 8. 2017. V takovém případě však šlo původně o blankosměnku, kterou žalobkyně vyplnila svévolně a neoprávněně, a to zejména ve vztahu ke směněné sumě, když vyplnit bylo možno do blankosměnky částku do 1 400 000 Kč. Žalovaná dále namítla, že směnka zajišťuje nedluh, neboť zde není žádná existující kauza. , Anonymizováno, poskytla k úvěru č. , Anonymizováno, bankovní záruku, na základě které žalobkyni zaplatila na tento úvěr částku 1 397 538,39 Kč. V tomto rozsahu tak zanikl směnkou zajišťovaný obligační závazek a potažmo i závazek směnečný. S ohledem na tvrzení žalobkyně, že přímo na směnku samotnou bylo zaplaceno dalších 1 398 966,77 Kč, zanikl směnečný závazek zcela.3. Pokud jde o původně žalovanou 2., vůči této byl směnečný platební rozkaz zrušen analogicky podle ustanovení § 173 odst. 2 o. s. ř. usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. 6. 2020, č. j. 49 Cm 49/2020-25, a řízení o věci ve vztahu mezi žalobkyní a touto žalovanou bylo týmž usnesením vyloučeno postupem podle ustanovení § 112 odst. 2 o. s. ř. k samostatnému projednání.4. Napadeným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně o námitkách žalované tak, že směnečný platební rozkaz ponechal vůči ní v platnosti (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 28 168,80 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že směnka zajišťovala revolvingový úvěr dle smlouvy o zajištění blankosměnkou s dohodou o oprávnění banky v případě prodlení dlužníka ji vyplnit, jejíž součástí bylo i prohlášení avalistů , Anonymizováno, a původně žalované 2. o převzetí směnečného rukojemství. Je přitom zřejmé, že , Anonymizováno, jako jednatel a avalista podepsal několikrát celou dokumentaci týkající se poskytnutí a zajištění úvěru, kdy banka by jistě úvěr neposkytla, pokud by neměla dohodnuté zajištění vystavenou blankosměnkou. Soud prvního stupně konstatoval, že nepřihlížel k podání žalované ze dne 5. 10. 2020, v němž listiny předložené žalobkyní byly žalovanou rozporovány, neboť se jedná o námitky opožděné. Uvedl zároveň, že důkazní povinnost k tomu, zda blankosměnka byla vyplněna v rozporu s vyplňovacím prohlášením je na straně dlužníka. K námitce žalované, že žalobkyně vyplnila blankosměnku svévolně a neoprávněně, že směnečná suma měla být ve výši 1 400 000 Kč a že závazek zcela zanikl plněním bankovní záruky, přitom žádné důkazy předloženy nebyly. Žalobkyně sice potvrdila vyplacení bankovní záruky ve výši 1 397 538,39 Kč, o kterou byl směnečný závazek ponížen, tento však nebyl zcela uhrazen. Žalovaná tak ohledně svých námitek neunesla důkazní břemeno. Směnečný platební rozkaz byl proto vůči ní ponechán v platnosti. Výrok o nákladech námitkového řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých právo na jejich náhradu přiznal úspěšné žalobkyni v rozsahu 2 úkonů právní služby, 2 režijních paušálů a náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty.5. Žalovaná napadla rozsudek včasným odvoláním, v němž navrhla jeho změnu tak, směnečný platební rozkaz bude vůči ní zrušen a žalobkyni bude uložena povinnost zaplatit jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Setrvala na tom, že na směnce se nenachází pravý podpis jejího jednatele , Anonymizováno, ani jiné osoby oprávněné za ni jednat, a připomněla rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, podle kterého bylo na žalobkyni, aby prokázala, že podpis na směnce je pravým podpisem jednatele žalované. Žalovaná vyjádřila nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že , Anonymizováno, jako jednatel a avalista několikrát podepsal celou dokumentaci týkající se poskytnutého úvěru, a dále s jeho závěrem o tom, že nelze pro opožděnost přihlížet k tvrzením žalované v podání ze dne 5. 10. 2020, jímž předmětné listiny byly žalovanou rozporovány. Toto popření nelze totiž považovat za směnečné námitky, a proto se na ně nevztahuje lhůta uvedená ve směnečném platebním rozkazu. Námitky stran zpochybnění pravosti podpisu jednatele žalované na dalších listinách byly logicky vzneseny až jako reakce na argumentaci žalobkyně obsaženou v jejím vyjádření ze dne 26. 6. 2020. Nesprávně tak soud prvního stupně vyhodnotil tyto námitky jako opožděné. Za spekulativní a nepodložené žádným důkazem označila žalovaná úvahu soudu prvního stupně, že by žalobkyně „jistě bez řádného zajištění úvěr neposkytla“. Pakliže v řízení nebylo prokázáno, že by jednatel žalované (v odvolání chybně uvedeno „žalobce“) podepsal předmětnou směnku, smlouvu o zajištění blankosměnkou a dohodu o směnečném vyplňovacím prohlášení, neunesla žalobkyně své důkazní břemeno o tom, že žalované vznikl ze směnky jakýkoli směnečný závazek. Směnečný platební rozkaz měl být proto vůči žalované zrušen.6. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnila se se závěrem soudu prvního stupně o tom, že je zřejmé, že , Anonymizováno, coby jednatel žalované podepsal několikrát celou dokumentaci týkající se předmětné pohledávky, mimo jiné tedy, že podepsal směnku v pozici jednatele jejího výstavce. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že důkazní břemeno stran pravosti podpisu žalované na směnce unesla, když k důkazu předložila listiny obsahující podpis , Anonymizováno, jako jednatele výstavce. Konstatovala podstatné závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu zmiňovaného v odvolání žalované a uzavřela, že žalovaná žádný důkaz k prokázání jejích tvrzení nepředložila a ani se nezúčastnila jednání konaného před soudem prvního stupně dne 7. 10. 2020. Předložené důkazy tak byly soudem prvního stupně hodnoceny podle jeho přesvědčení a podle zásady volného hodnocení důkazů.7. Odvolací soud, aniž by ve věci konal jednání (§ 214 odst. 2 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v mezích vytčených podaným odvoláním i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že nejsou podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozsudku. Předmětem odvolacího řízení bylo přitom přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně při projednání námitek žalované a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě toho přijatých.8. Podle čl. I. § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Není-li směnka cizí zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle § 48 a 49 ZSŠ.9. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatuje, že žalobkyně v soudním řízení uplatnila právo z platné směnky vlastní (čl. I. § 75 ZSŠ), ze které jí vznikl dnem 14. 12. 2018, kdy se stala splatnou, nárok na zaplacení částky 2 154 375 Kč na směnce vypsané jako směnečný peníz, a to výstavcem směnky (čl. I. § 78 odst. 1 ve spojení s § 28 odst. 2 ZSŠ) a dále směnečnými rukojmími, kteří se na líci směnky podepsali v rubrikách uvozených slovy „per aval“ (