6 Cmo 241/2020-151 — Vrchní soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem (dále též „předmětný rozsudek“) Krajský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je členem 1. žalovaného, zamítl (výrokem I.) a dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výroky II. - IV.). Žalobu posoudil jako nedůvodnou, neboť bylo prokázáno, že došlo na základě smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 24. 10. 2005 k platnému převodu členských práv a povinností mezi žalobkyní a 2. žalovaným. 1. žalovaný byl o této dohodě prokazatelně informován (což má soud prvního stupně za prokázané touto smlouvou a prohlášením o vzájemném majetkovém vypořádání ze dne 24. 10. 2005, jehož stranou byl i 1. žalovaný). Existence písemné dohody o úplatnosti převodu členského podílu není třeba, neboť byla prokázána ústní dohoda, a to taková, že úplatou bude částka, za kterou 2. žalovaný byt následně prodá.2. Proti předmětnému rozsudku podala žalobkyně odvolání. Namítá, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Ze zcela neurčité výpovědi žalobkyně nelze dovodit, že došlo k ústní dohodě o ceně. Dohoda, že výše úplaty za převod členských práv bude taková, za jakou členská práva 2. žalovaný převede na další osobu, nemůže být považována za platné ujednání o výši úplaty, neboť jí nebylo možné ke dni oznámení převodu těchto práv 1. žalovanému objektivně určit. Nadto, v případě platnosti takového ujednání mohlo jednoduše dojít k situaci, kdy 2. žalovaný mohl převést členská práva a povinnosti např. za symbolickou úplatu, nebo by se vyhnul povinnosti uhradit žalobkyni úplatu tím, že by členská práva nepřevedl a zůstal by členem 1. žalovaného sám. Ponechání výše úplaty zcela a jen na vůli 2. žalovaného by bylo v přímém rozporu s § 269 odst. 3 obchodního zákoníku.3. 1. žalovaný se k takto podanému odvolání vyjádřil tak, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za správný a ztotožňuje se s ním. Rozhodnutí o určení členství pak nelze odtrhovat od rozhodnutí o určení nájemního vztahu.4. 2. žalovaný se k podanému odvolání vyjádřil tak, že se s názorem soudu prvního stupně zcela shoduje a považuje jej za správný.5. 3. žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.6. Odvolací soud v mezích podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání [§ 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], aniž by nařizoval jednání [§ 214 odst. 1 písm. d), § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. ], a odvolání shledal důvodným.7. Podle § 269 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2000, obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), dohoda o určité části smlouvy může být nahrazena dohodou stran o způsobu umožňujícím dodatečné určení obsahu závazku, jestliže tento způsob nezávisí jen na vůli jedné strany. Má-li být chybějící část smlouvy určena soudem nebo určitou osobou, vyžaduje se, aby dohoda měla písemnou formu a platí obdobně § 291.8. Podle § 230 obch. zák. převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu představenstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství.9. Podle § 1 odst. 1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související, a zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství. Podle § 1 odst. 2 obch. zák. právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon. Podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. v posledním platném znění, občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), právní úkon musí být učiněn svobodě a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.10. Soudu prvního stupně je třeba přisvědčit v posouzení, že ujednání o úplatnosti převodu členských práv a povinností (§ 230 obch. zák.) na základě písemné smlouvy o jejich převodu, datované dnem 24. 10. 2005, mohlo být sjednáno ústně. Je totiž skutečností, že ve smlouvě takové ujednání absentuje a není obsaženo ani v prohlášení o vzájemném majetkovém vypořádání, datovaným týmž dnem. Nebylo-li tedy 1. žalovanému žalobkyní a 2. žalovaným písemně oznámeno, že došlo k převodu členství (§ 230 poslední věta obch. zák.), je případné účinky převodu členských práv a povinností posuzovat na základě této smlouvy.11. Neobstojí však závěr, že byla prokázána existence takovéto dohody o úplatě v podobě, že to bude částka, za kterou 2. žalovaný byt následně prodá (což představuje skutkové zjištění soudu prvního stupně, zjištěné z výpovědi 2. žalovaného).12. Určení výše úplaty smluvní stranou dle uvážení jedné z nich (1. žalovaným) nebylo v poměrech obch. zák. možné, neboť jedna smluvní strana by tím jednostranně určovala právní postavení druhé strany soukromoprávního vztahu, čímž by byla porušena stěžejní zásada soukromého práva spočívající v rovném postavení jeho subjektů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 284/2005), tedy by autoritativně jednala tak, jak je příznačné pro právo veřejné (k tomu srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. Cpjn 203/2012, v: např. Sbírka rozhodnutí a stanovisek č. 78/2013). Tomu odpovídající ujednání by bylo neplatné pro rozpor se zákonem z důvodu neurčitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák., ve spojení s § 1 odst. 2 a § 230 obch. zák.), a to i bez ohledu na existenci § 269 odst. 3 obch. zák, kterým argumentuje odvolatelka.13. Určení výše úplaty, má-li jít o ujednání platné, musí být založeno jen na objektivních kritériích, tj. nezávislých pouze na vůli smluvní strany [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1000/2004, nebo ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4156/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5220/2008, ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 983/2004, nebo ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2747/2009).14. 2. žalovaný tvrdil, že dohoda o úplatě byla taková, že to bude částka, za kterou byt prodá s tím, že půjde o obvyklou tržní cenu (tvrzení v podání ze dne 2. 10. 2018). V rámci svého výslechu pak 2. žalovaný vypověděl, že dohoda byla taková, že měli představu někde kolem 850 000 Kč. Pokud by toto tvrzení 2. žalovaného o prodeji za obvyklou tržní cenu bylo prokázáno, pak by takové ujednání bylo platné, neboť by bylo závislé na objektivním kritériu - tržní ceně bytu (tj. ceně, za kterou se byt dané specifikace v místě a čase obvykle, tj. v běžných tržních vztazích, jako součást členských práv a povinností prodával v období jeho převodu na nové nabyvatele). Stejné posouzení by dopadlo i na výpověď, že dohoda byla o prodeji kolem 850 000 Kč.15. V této souvislosti lze doplnit, že pokud 2. žalovaný byt následně i prodal, resp. převedl členská práva a povinnosti, s nimiž bylo spojeno právo na jeho užívání (dle skutkových zjištění soudu prvního stupně dne 28. 11. 2205, tedy cca měsíc po uzavření písemné smlouvy ze dne 24. 10. 2005), pak neobstojí námitka o tom, že dohoda o úplatě je neurčitá proto, že 2. žalovaný nemusel přistoupit k převodu členských práv a povinností.16. Soud prvního stupně však uvedené tvrzení 2. žalovaného a uvedenou část výpovědi 2. žalovaného v rozsudku nijak nehodnotil, a stejně tak ani v této souvislosti nehodnotil, že žalobkyně v rámci svého výslechu v této souvislosti uvedla (jak je v odůvodnění rozsudku zmiňováno), že kupní cena měla být stejná, za jakou následně převedl členský podíl 2. žalovaný. Není proto zřejmé, na základě jakého hodnocení dospěl k závěru o existenci dohody o úplatě právě v podobě ujednání, že to bude částka, za kterou 2. žalovaný byt následně prodá (§ 132 o. s. ř.).17. Takto dovozený závěr o sjednané úplatě za tohoto stavu představuje nepřezkoumatelné rozhodnutí pro nedostatek důvodů ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozsudek neobsahuje všechny informace, které by z hlediska § 132 o. s. ř. obsahovat měl, pročež je odvolací soud takové rozhodnutí povinen zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, aniž by mohl důkazy provedené soudem prvního stupně zopakovat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 2746/19).18. Odvolací soud proto předmětný rozsudek na podkladě § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. jako nepřezkoumatelný zrušil, jelikož za odvolacího řízení náprava zjednána být nemohla