14 Cmo 75/2023-221 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl, že „v případě rozhodnutí jediného společníka , právnická osoba, . vykonávající působnost valné hromady společnosti , Jméno navrhovatelky B, .“ (dále též jen „společnost“) „ze dne 16. 7. 2021, kterým byl s účinností ode dne 16. 7. 2021 jmenován jednatelem společnosti , Anonymizováno, , r. č. , RČ, , bytem , adresa, , se nejedná o rozhodnutí orgánu společnosti“ [výrok I.], rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení [výrok II.], a rovněž o tom, že předmětem samostatného rozhodnutí bude stanovení odměny opatrovníka společnosti [výrok III.].2. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatelka se domáhala vyslovení neplatnosti, in eventum nicotnosti rozhodnutí jediného společníka společnosti , právnická osoba, . (dále jen „společnost F2F“) v působnosti valné hromady společnosti ze dne 16. 7. 2021 (dále jen „rozhodnutí“ jediného společníka“), neboť bylo učiněno osobou k tomu neoprávněnou, když společnost F2F podíl ve společnosti (platně) nenabyla. Společnost F2F jakožto vydražitel se měla stát vlastníkem vydraženého podílu na základě udělení příklepu při dražebním roku dne 1. 7. 2021 a zaplacení nejvyššího podání. Nicméně z důvodu dřívějšího soupisu podílu do majetkové podstaty dlužníka , Anonymizováno, . (dále jen „dlužník“), a tedy v důsledku nabytí vlastnictví obchodního podílu v rozporu s § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/ (dále jen „IZ“), se podle § 109 odst. 6 IZ k této skutečnosti v insolvenčním řízení nepřihlíží; z hlediska insolvenčního řízení je nadále jedinou osobou s dispozičním oprávněním k tomuto podílu navrhovatelka jako insolvenční správkyně dlužníka, v jehož majetkové podstatě je obchodní podíl sepsán. Rozhodnutí jediného společníka je tudíž nicotné, hledí se na něj jako by neexistovalo.3. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), porovnával, v jakém stavu se nachází insolvenční řízení účastníků. Zohlednil aktuální stav insolvenčního řízení společnosti; dle usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2022 č. j. KSPL 65 INS 22079/201-B-173, které nabylo právní moci dne 26. 11. 2022, byl vydán insolvenčním správcem výtěžek zpeněžení zajištěným věřitelům. Při porovnání se seznamem přihlášených pohledávek výtěžek zpeněžení nepostačil ani k pokrytí přihlášených pohledávek zajištěných věřitelů, na přihlášené pohledávky nezajištěných věřitelů se vůbec nedostalo. Ze zprávy insolvenčního správce o stavu řízení ze dne 20. 1. 2023 vyplývá, že incidenční spory byly všechny pravomocně skončeny a v těch, ve kterých mu byla přiznána náhrada nákladů řízení, tak takové náklady byly na účet majetkové podstaty uhrazeny. Úroky z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění po udělení souhlasu budou vydány zajištěným věřitelům. Oproti tomu dle (poslední) zprávy navrhovatelky (ze dne 5. 1. 2023) se v insolvenčním řízení dlužníka vyčkává na pravomocné skončení insolvenčního řízení společnosti. V rámci vedených trestních řízení se navrhovatelka připojila s nárokem poškozeného na náhradu škody, trestní řízení se nacházejí ve fázi přípravného řízení, v jednom z trestních řízení byla podána obžaloba. Incidenční spor o vylučovací žalobě vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 205 ICm 2603/2021, nebyl doposud pravomocně skončen. Soud proto rozhodl tak, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Společnost, resp. její procesní opatrovník, navíc tvrzením navrhovatelky neoponoval, jeho procesní stanovisko bylo shodné se stanoviskem navrhovatelky, rozhodnutí ponechal na úvaze soudu. Výrok III. soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 148 odst. 1 o. s. ř., v době rozhodování nebyla odměna ustanoveného opatrovníka (jím) vyúčtována.4. Proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně podala navrhovatelka odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud změnil napadený výrok tak, že společnost je povinna jí zaplatit náklady řízení ve výši 4 699,68 Kč, včetně DPH, nebo, aby usnesení soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.5. Odvolatelka nesouhlasí s odůvodněním a právním názorem soudu prvního stupně stran aplikace § 150 o. s. ř. Poukazuje na skutečnost, že se obě společnosti nacházejí v úpadku (jenž je v obou případech řešen konkursem), je tedy zcela nedůvodné upřednostnění majetkové podstaty společnosti před majetkovou podstatou dlužníka; nadto byla v řízení úspěšná. V důsledku napadeného usnesení ponese náklady řízení jí vzniklé nedůvodně majetková podstata dlužníka. Závěry soudu prvního stupně považuje za nesprávné, v soupisu majetkové podstaty společnosti jsou kromě zajištěných nemovitostí sepsány i další věci (například pozemek či pohledávky), vyslovuje pochybnost o znalostech týkajících se majetkové podstaty společnosti. Soudu prvního stupně vytýká i to, že své rozhodnutí zdůvodnil porovnáním majetkových podstat obou společností, aniž by jakékoli listiny k této otázce se vztahující provedl jako důkaz; nadto za součást majetkové podstaty považoval i nároky jí uplatněné v trestním řízení, aniž o nich bylo dosud (vůbec) rozhodnuto (či byly uhrazeny). Náklady řízení vyčíslila částkou 4 699,68 Kč (včetně DPH ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř.) za 8 úkonů (tj. 7x sepis písemného podání a účast na jednání před soudem prvního stupně) po 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení (dále jen „vyhláška“), a cestovného výši 1 723,08 Kč a parkovné ve výši 72,60 Kč.6. Společnost se k podanému odvolání nevyjádřila.7. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (§ 212 a § 212a o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3, 4, § 28 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“), a odvolání shledal důvodným.8. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.9. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.10. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se k otázce náhrady nákladů řízení podává, že:1) Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 a 2 o. s. ř.), jež je doplněna zásadou zavinění (§ 146 odst. 2 a § 147 odst. 1 a 2 o. s. ř.), v níž se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval.2) S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit.3) Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, za nichž lze aplikovat § 150 o. s. ř, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.4) Soud při tomto posuzování přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu, k postojům účastníků v průběhu řízení apod.5) Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci neměl úspěch, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého.6) Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Jako každá výjimka z obecného pravidla by pak měl být vykládán restriktivně.11. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014, ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 556/2014, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 704/2016, ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 1668/2016, uveřejněn