5 Cmo 55/2023-167 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení o žalobě na zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím a odměnou (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), zrušil směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2016, č. j. 41 Cm 24/2016-12 (výrok III.) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit státu na účet Krajského soudu v Plzni náhradu nákladů řízení ve výši 1 775 Kč (výrok IV.) a o povinnosti žalovaného zaplatit státu na účet Krajského soudu v Plzni náhradu nákladů řízení ve výši 1 775 Kč (výrok V.). V odůvodnění usnesení uvedl, že žalobce vzal žalobu v plném rozsahu zpět, a proto řízení bylo zastaveno podle ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. za současného zrušení směnečného platebního rozkazu ve věci vydaného. K požadavku žalobce na přiznání práva na náhradu nákladů řízení proti žalovanému soud prvního stupně konstatoval, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2023, č. j. KSPL 53 INS 14347/2016-B-69, bylo žalovanému jako dlužníku přiznáno osvobození od placení pohledávek v rozsahu uvedeném v ustanovení § 414 insolvenčního zákona. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2023, č. j. 5 VSPH 377/2023-B-75, které však k datu vydání napadeného usnesení nenabylo právní moci. Soud prvního stupně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015, uveřejněné pod č. 83/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 29 ICdo 155/2017, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, a uzavřel, že žalovanému nelze povinnost k náhradě nákladů řízení uložit, neboť i na tuto část příslušenství pohledávky dopadají účinky přiznaného osvobození. Žádnému z účastníků nebylo proto právo na náhradu nákladů řízení přiznáno. K výroku o nákladech řízení státu soud prvního stupně uvedl, že s ohledem na výsledek řízení, kdy náhrada nákladů řízení nebyla přiznána žádnému z jeho účastníků, bylo třeba náklady státu mezi účastníky rozdělit rovnoměrně. Každému z účastníků byla proto podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. stanovena povinnost zaplatit státu částku 1 775 Kč jako polovinu nákladů spočívajících v náhradě nákladů spojených s podáním svědecké výpovědi.2. Proti výrokům II. a IV. usnesení podal žalobce v zákonem stanovené lhůtě odvolání (§ 204 odst. 1 o. s. ř.). Uvedl, že nárok byl u soudu uplatněn po právu a jen s ohledem na úpadek žalovaného a následné oddlužení nebylo možno v řízení pokračovat. V insolvenčním řízení byl nárok žalobci přiznán a žalobce byl co do jistiny pohledávky v tomto řízení uspokojen v plném rozsahu. K tomu žalobce odkázal na zprávu o splnění oddlužení ze dne 14. 3. 2022 a na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2021, č. j. 153 ICm 409/2017, 103 VSPH 619/2020-253 (KSPL 53 INS 14347/2016). Žalobce označil za nesprávný závěr soudu prvního stupně o tom, že v důsledku osvobození žalovaného od všech dluhů v rámci oddlužení již nelze v nalézacím řízení ukládat žalovanému povinnost k náhradě nákladů nalézacího řízení. Zdůraznil, že nalézací řízení je zcela samostatným řízením a že náklady řízení vznikají až po rozhodnutí o nich, resp. vznikají až jejich pravomocným přiznáním ze strany soudu. V dané věci nárok na náhradu nákladů řízení vznikne až po úpadku, resp. dokonce poté, co soud vydal v případě žalovaného usnesení o vzetí splnění oddlužení na vědomí. K výroku o nákladech řízení státu žalobce poukázal na to, že žalovaný zavinil zastavení řízení a zapříčinil vznik sporu. Měl by to být proto žalovaný, kdo uhradí náklady, jež vznikly v řízení státu. Z těchto důvodů žalobce navrhl změnu výroku II. usnesení tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 70 178 Kč, a změnu výroku IV. tak, že žalovaný je povinen uhradit na nákladech státu částku 1 775 Kč. Žalobce dále uplatnil právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.3. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.4. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení v odvoláním dotčeném rozsahu, tedy v jeho výrocíh II. a IV., včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání odvolání žalobce nařídil jednání (§ 214 odst. 2, písm. e/ o. s. ř.).5. Podle § 146 odst. 2, první věta o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je podle § 146 odst. 2, druhá věta o. s. ř. povinen hradit náklady řízení žalovaný. Z první věty ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. tak plyne, že žalobce zpětvzetím žaloby vždy zaviní zastavení řízení a je v takovém případě povinen nahradit žalovanému jeho náklady. Pro případ vlivu chování druhého účastníka na zpětvzetí žaloby je z tohoto pravidla stanovena výjimka obsažená ve druhé větě uvedeného ustanovení, z níž vyplývá, že třebaže žalobce zavinil zastavení řízení tím, že žalobu vzal zpět, je povinností žalovaného nahradit mu náklady řízení za procesní situace, že důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného. I důvodnost podání žaloby je přitom třeba uvažovat výlučně procesně, tedy z hlediska výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce.6. Z obsahu spisu se podává, že žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 2. 3. 2016 domáhal proti žalovanému zaplacení částky 150 000 Kč s 6% úrokem od 1. 1. 2015 do zaplacení a s odměnou ve výši 500 Kč ze směnky podle tvrzení v žalobě vystavené žalovaným na řad , Anonymizováno, dne 15. 10. 2014 na částku 150 000 Kč se splatností dne 31. 12. 2014 a na žalobce indosované dne 7. 1. 2015. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 4. 4. 2016, č. j. 41 Cm 24/2016-12, proti kterému podal žalovaný námitky. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2016, č. j. KSPL 53 INS 14347/2016-A-20, byl zjištěn úpadek žalovaného jako dlužníka, bylo povoleno řešení úpadku oddlužením a insolvenční správkyní byla ustanovena , právnická osoba, ., IČO , IČO, . Žalobce pohledávku na zaplacení směnečného peníze ve výši 150 000 Kč spolu s příslušenstvím ve výši 17 073,77 Kč přihlásil do uvedeného insolvenčního řízení dne 21. 11. 2016, jak osvědčeno seznamem přihlášených pohledávek (přihláška vedena pod pořadovým číslem 8). Zprávou o plnění oddlužení ze dne 14. 3. 2022 je pak osvědčeno, že takto přihlášená pohledávka byla žalovaným jako dlužníkem v plném rozsahu uspokojena. V reakci na to vzal žalobce podáním došlým soudu prvního stupně dne 3. 4. 2023 žalobu zcela zpět.7. Z toho, co výše bylo uvedeno, je zřejmé a nepochybné, že z pohledu ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. podal žalobce žalobu vůči žalovanému důvodně, neboť pohledávka ze směnky byla žalovaným uspokojena až po podání žaloby. Zavinění na zastavení řízení je tak na straně žalovaného, jehož by stíhala povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů, jak jím v řízení byly účelně vynaloženy (§ 146 odst. 2, druhá věta o. s. ř.).8. V dané věci je však třeba zohlednit, že žalovaný byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2023, č. j. KSPL 53 INS 14347/2016-B-69, osvobozen mimo jiné od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Třebaže žalobce byl v insolvenčním řízení uspokojen v rozsahu 100 % jím přihlášené pohledávky ve výši 167 073,77 Kč coby součtu směnečného peníze (150 000 Kč) a úroku (17 073,77 Kč), zůstává neuspokojeno příslušenství této pohledávky v rozsahu nákladů řízení žalobcem vynaložených v souvislosti s jejím vymáháním v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 41 Cm 24/2016. Vzhledem k tomu, že v době vydání napadeného usnesení účinky přiznaného osvobození trvaly, postupoval soud prvního stupně správně, pokud k zaplacení náhrady nákladů řízení vzniklých žalobci žalovaného nezavázal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 29 ICdo 155/2017).9. K argumentaci žalobce v podaném odvolání odvolací soud uvádí, že se žalobcem lze souhlasit v tom, že nárok na náhradu nákladů řízení vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srov. R 146/2011), nikoli však v tom, že se nejedná o nárok, který by spadal do režimu oddlužení. Jak konstatoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 NSCR 110/2015 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v čísle vydání 7, ročník 2016, na straně 1109, pod pořadovým číslem 83/2016), pro posouzení, zda pohledávka věřitele z titulu práva na náhradu nákladů řízení je peněžitým závazkem, který dlužníku vznikl až po schválení oddlužení (§ 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona) a zda jde o pohledávku vzniklou poté, co nastaly účinky schválení oddlužení (§ 409 odst. 2 insolvenčního zákona), je určující, o příslušenství jaké pohledávky (jistiny) jde. U pohledávky (jistiny), která vznikla před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, nelze považovat příslušenství pohledávky tvořené soudem přiznanou náhradou