3 Co 16/2025-1551 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně rozsudkem v záhlaví označeným zamítl žalobu (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. V odůvodnění uvedl, že žalobci se žalobou doručenou soudu 29. 3. 2011 domáhali omluv, odstranění částí článků a zadostiučinění v penězích, a to za články, resp. výroky, které žalovaný uveřejnil v článcích na internetových stránkách www.sinagl.cz.3. V následujících několika odstavcích (2 - 10) odůvodnění soud prvního stupně shrnul vývoj tohoto řízení od prvního rozsudku, vydaného dne 15. 4. 2013, přes druhý vydaný 11. 3. 2016, následné odmítnutí žaloby usnesením ze dne 26. 7. 2019, až po třetí rozsudek vydaný 18. 9. 2023, který byl odvolacím soudem zrušen usnesením ze dne 17. 9. 2024, č. j. 3 Co 96/2023-1328 (dále také jen „poslední zrušující usnesení“), z něhož soud prvního stupně uvedl některé citace, zejména k potřebě poučit žalobce ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) o tom, že je nutné, aby svou žalobu upravili, resp. doplnili a jakým konkrétním způsobem by to měli učinit.4. V další části odůvodnění napadeného rozsudku (odstavce 11 - 26) soud prvního stupně uvedl, čeho se žalobci svou žalobou domáhají, v bodě 27 je shrnuto, jak se k žalobě staví žalovaný.5. Dále soud prvního stupně uvedl (bod 28), že žalobce poučil o nutnosti doplnit konkrétní tvrzení, cituje výzvu, která byla vůči žalobcům učiněna (převzatou doslova z posledního zrušujícího usnesení odvolacího soudu). V bodě 29 odůvodnění soud prvního stupně shrnuje, že ačkoliv žalobci na shora uvedenou výzvu soudu reagovali podáním ze dne 29. 12. 2024 (č. l. 1340 - 1362 spisu), nepodařilo se jim žalobu doplnit dostatečným způsobem, pročež je soud prvního stupně znovu poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. na jednání 14. 1. 2025, na což žalobci reagovali tak, že nic dalšího než to, co již bylo řečeno nebo popsáno dříve, nemají k dispozici. Soud prvního stupně pak poté, kdy (v odstavcích 30 až 34 odůvodnění) uvedl, podle kterých ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.) a judikatury věc posuzoval, v bodě 35 uzavřel, že všichni žalobci jsou osobami veřejně působícími v showbyznysu, a proto je k výrokům jich se týkajících třeba přistupovat se zásadně měkčí mírou jejich ochrany, tj. jde-li o záležitosti veřejné (nikoliv soukromé), platí presumpce dovolenosti jejich kritiky (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05).6. V bodě 36 odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že: „Bylo na žalobcích, aby dostatečně konkretizovali, jakým způsobem se to které konkrétní tvrzení dotýká jejich osobnosti, popřípadě pověsti žalobkyně d) jako právnické osoby. Žalobci pouze obecně uvedli, že výroky žalovaného zasáhli do jejich práva na čest, na profesní čest, na dobré jméno a dobrou pověst, soukromí, intimní a rodinný život, resp. do obchodních vztahů (bez bližší konkretizace), negativně mají působit na fanoušky, potencionální návštěvníky koncertů, na bezprostřední okolí (opět bez bližší konkretizace). Právě pro i žalobci namítané „jiné“ postavení žalobců, jakožto osob veřejně známých, bylo zejména na žalobcích, aby svá tvrzení stran konkrétních zásahu do jejich osobnosti či dobré pověsti, konkretizovali blíže, i s ohledem na jejich postavení a s tím související zvýšenou intenzitu zájmu o jejich osoby, když jsou vystaveni vyšší míře případné kritiky. Není přípustné, aby soud na tvrzení žalobců usuzoval z výsledků dokazování či ze skutečností, které vyšly v řízení jinak najevo. Z těchto důvodů soud ani nepřikročil k provedení žalobci předložených důkazů, a nehodnotil ani dosud provedené důkazy, neboť dokazování je prováděno až poté, co účastník poskytne konkrétní tvrzení, která mají být navrženými důkazy prokázána. Soud proto s ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že žalobci neunesli břemeno tvrzení, když soudu nepředložili úplné konkrétní vylíčení právně významných skutečností tak, aby soud věděl, jaká konkrétní nemajetková újma jednotlivým žalobcům vznikla, zejména jak se jednání žalovaného, resp. jeho výroky, které žalobci „označili“, projevili v očích třetích osob, jakých konkrétně, jakým způsobem jaký konkrétní výrok žalovaného zasáhl do práva kterého z žalobců, proč je dehonestující, včetně označení důkazů, které by tato tvrzení prokázaly. Vlastní subjektivní přesvědčení dotčené osoby o snížení vážnosti či cti v jejích vlastních očích není samo o sobě významné. Rozhodující je zde pouze účinek, jakým je závadné jednání objektivně způsobilé působit na třetí osoby, a zda tyto osoby vnímají takovéto jednání v souvislosti s osobností žalobců.“ Následně pak soud prvního stupně uzavřel, že mu nezbylo, než žalobu zcela zamítnout pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, když žalobci přes poučení soudu nedoplnili právně relevantní skutečnosti, z nichž dovozují nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti žalobců, resp. do práva na dobrou pověst právnické osoby - žalobkyně d).7. Výrok o vzájemné náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř., když zcela úspěšný žalovaný se náhrady nákladů výslovně vzdal.8. Proti rozsudku v celém jeho rozsahu podali žalobci včasné odvolání. Namítají, že velmi stručné odůvodnění zamítnutí žaloby, jež je obsaženo v závěru o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, je v prvé řadě nepřezkoumatelné, ale svědčí především o tom, že soud se v dané problematice neorientuje a se žalobou si neví rady, takže již po několikáté markantně hledá důvody proto, aby se věcí nemusel vůbec zabývat. Dále žalobci shrnují postup soudu prvního stupně po změně v obsazení senátu, kdy se nejprve, podle žalobců nesmyslně, zabýval otázkou případné existence překážky litispendence vzhledem ke správním řízením o přestupcích, která probíhala a jejichž předmětem se staly některé z textů, které jsou předmětem této žaloby, aby pak následně byl bez provedení dokazování vydán zamítavý rozsudek z 11. 3. 2016, který byl zamítavý nikoliv proto, že by soud nevěděl, co je předmětem žaloby a jakou újmu žalobci uplatňují, ale z jiných tam uvedených důvodů. K odvolání žalobců byl tento rozsudek zrušen s tím, že žalobci mají být vyzváni k doplnění žaloby a následně má soud prvního stupně posoudit, zda každý z výroků dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práv žalobců na ochranu osobnosti/dobré pověsti právnické osoby. Žalobci na uvedené reagovali doplněním žaloby ze dne 13. 8. 2018, další skutkové okolnosti pak doplnili podáními ze dne 3. 1. a 17. 1. 2019. Následně žalobci podáním z 6. 6. 2019 doplnili žalobu o další texty, protože od podání žaloby uplynulo osm let a žalovaný ve svých útocích pokračoval a jejich agresivitu stupňoval. Na další, podle žalobců zbytečnou výzvu, žalobci reagovali podáním ze dne 27. 6. 2019. Po všech těchto podáních žalobců soud prvního stupně vydal usnesení, kterým žalobu odmítl jako neprojednatelnou. Toto rozhodnutí potvrdil odvolací soud, k dovolání žalobců však Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil, přičemž uvedl, že již žaloba obsahovala konkretizaci jednotlivých jednání žalovaného, jakož i vysvětlení, v čem žalobci spatřují jeho škodlivost, jaká jejich práva byla jimi poškozena a jakým způsobem, a že žalobci žádají vedle morálního zadostiučinění i finanční, protože samotná morální satisfakce by nebyla dostačující. Jelikož žaloba obsahovala i petit, jak má být ve věci rozhodnuto, podle názoru dovolacího soudu nevykazovala zjevné nedostatky, které by soudu bránily, aby o ní rozhodl. Soud prvního stupně následně opět bez provedení dokazování odmítl doplnění (rozšíření) žaloby a žalobu zamítl rozhodnutím z 18. 9. 2023, které bylo následně zrušeno odvolacím soudem, jenž opět, v rozporu se závěry dovolacího soudu, uzavřel, že je nutné doplnit specifikaci konkrétních závadných výroků a uvést, do jakých práv žalobců bylo zasaženo. Soud prvního stupně následně vyzval žalobce, aby žalobu doplnili, což žalobci učinili, když jednak odkázali na veškerá svá tvrzení uvedená v žalobě, jakož i všech dalších výše zmíněných podáních, jednak, vázáni pokyny soudu, žalobu opětovně doplnili svým podáním ze dne 29. 12. 2024. Žalobci jsou tedy přesvědčeni, že veškerým svým povinnostem dostáli, když podle konstantní judikatury jsou povinni označit tvrzení, která zasahují do jejich osobnostních práv, uvést důvod zásahu a jeho rozsah, stanovit formu a rozsah odčinění způsobené újmy, ale její konečná forma a rozsah je na úvaze soudu. Žalobci nejsou povinni určovat druh jednotlivých výroků (skutková tvrzení, hodnotící soudy či hybridní výroky), neboť to je součástí právního posouzení, které přísluší výlučně soudu. Navíc žalobci opakovaně uvedli, která tvrzení jsou podle nich lživá, pomlouvačná, urážlivá, a proč. Z poučení soudu prvního stupně, které se žalobcům dostalo na posledním jednání, ani z odůvodnění napadeného rozsudku nelze podle nich ani v nejmenším seznat, jaká konkrétní tvrzení brání soudu, aby v souladu s procesními předpisy o věci jednal, provedl řádné