3 Co 7/2026-60 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením ve výroku I. uložil odpůrkyním povinnost zdržet se poskytování služby elektronických komunikací umožňující přístup k internetovým stránkám na doménách https://, Anonymizováno, a https://, Anonymizováno, , ve výroku II. uložil navrhovatelce a) povinnost podat žalobu ve věci samé do 30 dnů od právní moci usnesení, ve výroku III. uložil navrhovatelce b) povinnost podat žalobu ve věci samé do 30 dnů od právní moci usnesení.2. V odůvodnění usnesení soud prvního stupně nejprve shrnul, že v návrhu navrhovatelky uvedly, že jsou komerčními provozovateli televizního vysílání a poskytovateli audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání prostřednictvím platforem , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , do jejichž obsahu zainvestovaly finanční prostředky přesahující částku jedné miliardy Kč a zároveň jsou výhradními vykonavateli autorských majetkových práv k celé řadě audiovizuálních děl, která jsou v legální podobě zpřístupňována na jejich programech a internetových videotékách. Internetové stránky , Anonymizováno, a , Anonymizováno, jsou pirátskými platformami, na nichž jsou bez souhlasu navrhovatelek dlouhodobě, soustavně a ve značném rozsahu zpřístupňována díla, k nimž navrhovatelky vykonávají autorská majetková práva, jedná se o více než 6 tisíc dílů seriálů, které jsou přehrávány přímo v prohlížeči a jsou systematicky kategorizované. Provozovatelé uvedených platforem jsou anonymní a nepodařilo se je zjistit ani po provedení šetření a zaslání výzev subjektu zajišťujícímu hosting, a proto navrhovatelkám nezbývá, než využít § 40 odst. 1 písm. f) zák. č. 121/2000 Sb., autorský zákon (dále jen „AZ“), vůči odpůrkyním jakožto poskytovatelům internetového připojení.3. Dále soud prvního stupně s odkazem na § 75c odst. 1 a § 76 odst. 1 písm. e) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), a § 40 odst. 1 písm. f) AZ uvedl, že navrhovatelky dostatečně osvědčily tvrzené skutečnosti, ze kterých vyplývá, že jim svědčí výlučná autorská majetková práva k audiovizuálním dílům, jež jsou neoprávněně zpřístupňována veřejnosti prostřednictvím výše uvedených platforem a provozovatel těchto webů je anonymní a nelze jej kontaktovat. Je tak osvědčen neoprávněný zásah do jejich práv. Navrhovatelky také osvědčily, že nemají jinou možnost, jak se domoci svého práva než vůči poskytovatelům služeb, které porušovatelé využívají k neoprávněnému zpřístupňování autorských děl navrhovatelek veřejnosti a není přitom podstatné, v jaké míře k porušení práv navrhovatelek dochází v poměru k celému sdílenému obsahu na uvedených platformách. Soud prvního stupně přitom odkázal na závěry uvedené v usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 Co 21/2024, a usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 Co 73/2022, ve kterém soud poukázal na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-314/12 (UPC Telekabel). K proporcionalitě předběžného opatření soud uvedl, že v rámci opatření přijímaných za účelem ochrany nositelů práv mají soudy členských států EU povinnost zajistit přirozenou rovnováhu mezi ochranou duševního vlastnictví na straně jedné a ochranou svobody podnikání, jakož i ochranou svobody projevu a informací na straně druhé a soud prvního stupně proto považuje požadovaný zásah za proporcionální a nezasahující do práv odpůrkyň nad nepřiměřenou míru, když tento zásah povede ke sledovanému účelu, kterým je zamezení porušování autorského práva navrhovatelek, když zamezení internetového připojení k těmto stránkám je zřejmě jediným prostředkem umožňujícím efektivní ochranu práv. Omezení je navíc stanoveno v minimální míře, jelikož se jedná o zdržení se poskytování přístupu k internetu pouze ohledně dvou předmětných webových stránek a k zásahu do svobody podnikání odpůrkyň tak dojde pouze marginálně. Soud prvního stupně proto návrh na nařízení předběžného opatření shledal důvodným.4. Usnesení napadla odvoláním odpůrkyně 2). Namítla, že navrhovatelky neprokázaly a nepostavily najisto, že existuje naléhavá potřeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, resp. že taková úprava bude mít reálný efekt. Navrhovatelky sice odpůrkyně označila za „největší poskytovatele internetového připojení v České republice“, ale pouhým náhledem do Evidence podnikatelů v elektronických komunikacích je zřejmé, že službu přístupu k internetu poskytuje jen v České republice více jak 1 500 poskytovatelů, odpůrkyni 2) tak není zřejmé, proč návrh směřuje jen vůči odpůrkyním, ne vůči jiným poskytovatelům, když zamezení přístupu pouze zákazníkům odpůrkyň nedokáže ovlivnit masovou dostupnost internetových stránek prostřednictvím služeb jiných poskytovatelů, internetovou stránku lze navíc navštívit nejen prostřednictvím poskytovatelů se sídlem v České republice. Odpůrkyni 2) tak není vůbec jasné, na základě čeho navrhovatelky a soud dovodily naléhavou potřebu zatímní úpravy poměrů, když ve vztahu k ostatním poskytovatelům se žádné obdobné opatření neuplatní. Uvedená skutečnost by navíc sama o sobě mohla ostatním poskytovatelům služeb poskytnout značnou konkurenční výhodu a způsobit přechod zákazníků k jiným poskytovatelům služby. Dále namítla, že odpůrkyně jsou v daném řetězci pouhými poskytovateli služby - čistě technické činnosti zabezpečení připojení zákazníkova zařízení do veřejné sítě internet a odpůrkyně 2) v žádném případě neurčuje obsah internetových stránek ani není schopná určit, kdy a jak se obsah na internetové stránce změní. Jediné efektivní řešení pro dosažení požadovaného cíle je žádat postih prostřednictvím subjektů, které přímo provozují internetové stránky a spravují jejich obsah, prostřednictvím držitele či uživatele domény, registrátora domény, případně správce domény nejvyšší úrovně. Odpůrkyně 2) má dále za to, že se soud prvního stupně dostatečně nezabýval posuzováním proporcionality, jelikož v daném případě dochází ke konfliktu několika ústavně zaručených práv a svobod a soud se touto otázku fakticky nezabýval, neprovedl kritické zhodnocení dané situace, neposkytl prakticky žádné odůvodnění a pouze převzal ničím nepodložená tvrzení navrhovatelek. Jelikož v daném případě není uložené opatření způsobilé efektivně zajistit ochranu práv navrhovatelek, je nepřípustné, aby soud zasahoval takto nepřiměřeným způsobem do práv odpůrkyň a diskriminoval je ve vztahu k jiným podnikatelským subjektům na daném trhu, navíc s reálným rizikem narušení hospodářské soutěže v tomto odvětví. Dle odpůrkyně 2) je výrok I. navíc nevykonatelný, neboť přístup k internetové stránce je výsledkem volby uživatelů, tuto aktivitu odpůrkyně 2) nikterak neiniciuje, závazek zdržet se poskytování přístupu k internetové stránce může být adresován pouze osobě, která tuto činnost provozuje a usnesení ve skutečnosti cílí na to, aby odpůrkyně aktivně blokovaly přístup na internetové stránky, takovou povinnost ale s ohledem na § 40 odst. 1 písm. f) autorského zákona nelze vůbec uložit. Z odůvodnění se pak ani nepodává, že by se soud vůbec zabýval otázkou, zda v konkrétním případě existuje příčinná souvislost mezi poskytování služby přístupu k internetu a porušováním či ohrožováním práv navrhovatelek, natož pak, aby navrhovatelky tuto skutečnost aspoň osvědčily a není ani zřejmé, na základě čehož dospěl soud k závěru, že skutečně došlo ke vzniku autorskoprávního deliktu a kterou konkrétní třetí osobou. Usnesení je tak nesrozumitelné, zmatečné a v zásadě nepřezkoumatelné. Navrhla proto, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření odmítne nebo napadené usnesení zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně a, aniž nařizoval jednání /§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř./, dospěl k závěru, že odvolání odpůrkyně 2) není důvodné.6. Odvolací soud nejprve uvádí, že námitku odpůrkyně 2) o nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení zhodnotil jako nedůvodnou, neboť jeho odůvodnění odpovídá požadavkům § 157 odst. 2 a § 167 odst. 2 o. s. ř., tj. je z něj dostatečně zřejmé o jakém nároku bylo rozhodováno a na základě jakých úvah soud prvního stupně dospěl ke svému (podle názoru odvolacího soudu správnému) závěru o důvodnosti podaného návrhu.7. Dále je třeba uvést, že pro odvolací řízení je podle § 75c odst. 4 o. s. ř. rozhodující stav, jaký zde byl při vydání usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud tedy k odvolání odpůrkyně 2) může pouze přezkoumat důvody, které vedly soud prvního stupně k nařízení předběžného opatření, a přitom může vycházet jen z obsahu spisu, jaký zde byl k datu vydání napadeného usnesení. Podmínkami pro nařízení předběžného opatření je (shodně podle § 102 o. s. ř. ve stadiu po zahájení řízení a podle § 74 a násl. o. s. ř. ve stadiu před zahájením řízení ve věci samé) osvědčení (neboť dokazování se v rámci řízení o předběžném opatření neprovádí) nároku samotného a osvědčení potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků nebo obavy z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Dále je třeba uvést, že institut předběžné